Anotace: ....

Zoufalá, mdlá a bledá
pláču, srdce usedá,
prý nejde nikdy zvítězit
nad tím, co je nesvoboda
a já přece chci, tolik chci
mít zase, konečně svůj klid.

Jak marná slova, tak marná;
z toho se vypsat nedá,
ani vyběhat, vykřičet,
to je mé bolesti svět
a já tolik chci, tolik toužím
světlo své, naději uvidět.

Vždycky jsem byla volná, tak volná
jako pták, žádná nesvoboda
a teď mi svázali křídla,
držím se ne bydla, leč bidla
a musím, ač nechci, poslouchat,
musím se bát, sebe vylekat.

Na vlnách slz usínat bez snů,
hledat své mladosti tu vesnu,
a v mysli stará, neveselá být
a v mysli jak blázen už nemyslit,
nechat zrádné myšlenky vejít,
chuť na radost nechat si zajít.

Co se stalo s mými křídly,
mé sny, ty plány, kam se skryly,
proč ve všední šedi jsou,
proč míjejí mne, pominou,
já přece nejsem člověk líný,
nač ty rány, nač pocity viny.

Světe můj, zbláznil ses docela,
ukryl jsi šťastného anděla,
svázal jsi mě touhami po kráse,
přivázal mě k jídlu, metru, váze,
naučil jsi mě nenávisti,
kdo mě teď od toho očistí?

Řekli mi, že není úniku,
já bojuji, prohrávám potichu,
hledám svou lásku, svou sebelásku,
lepím přes ústa si černou pásku,
na čelo lepím svůj nerozum,
umlká ve mně klidu šum.

Publikoval(a): Baruet, 10.8.2011