Anotace: nic a přece něco

Na jaře myslím na podzim,
seji pro krtky ozim
a nemám ani pluh,
dveře smrti životem prorazím
a to je od věčnosti klíč.

Vím, mám své stránky plné stínu
a v upřímnosti hynu,
ve falši taky umírám,
nevím, co chci, a tak skomírám.

Říkám si, pozemské žití,
že neznamená ničí
povrchnost či poníženost,
mívám též strach,
že Zemi vládne ubohost.

Občas mám pocit, že chřadnu
a přitom jen rozkvétám,
ať už v červenci či v lednu,
snad radost ze života mám...
vždyť nikdo nikdy není sám.

Uznáním nebojím se hlavou pokývat,
jen nechci raději odkrývat
to, co jsem...

Mám strach, že je těžké mě znát
a strach, že nedá se mě milovat
a přitom mám vše,
chybí mi nic.

Publikoval(a): Baruet, 19.8.2011