Anotace: -

Ležim u sebe ve sklepnim pribytku. Je noc. Chladná noc. A věrte nebo ne, do smichu tuto noc, opravdu neni mi moc. Vše je nepretelske, cizi, prazdne, neutralni, nitky mezi lidmi se všelijak divně krouti, a mne se muj hranaty zivot pomalu hrouti. Ano, muj obdelnikově hranaty zivot se docela kompletně borti. Vidina ničeho mne uvrhá v zoufalstvi a v tyto hodiny je ve mne propastné a mlčenlivé prázdno.
Ležim tu pred svetem obnažen. Je tma. Vlhka je má kobka. Najednou nejakym zvukem jsem zasažen. Po tisiciletich prazdna si uvědomuji že "žiju", snad i dycham, leč nejistě. Z roury která vede u stropu vylézá maličky mužicek. Trpaslicek. Skritek. Ale docela malicky. Svou dlani bych ho zakryl pred destem, tak byl maly. Obličej a celou hlavu měl obalenou prachem, sazemi a pavucinama. Já vyvalim na něj zarudlé oči ( jsem notně ospaly ) a mlčim.
Ležim tu prekvapen, z neexistujiciho sna vytržen. " Dobrou noc preju, jak se mas ? " Promluvil muzik tenkym, ale jemnym a sladkym hlasem, jako kdyby medová plástev na mne promluvila. Rikam si : " Asi spim, probudim se časem, je to sen, tak proč nehrát tu hru ? " " Taky, taky. No, mam se dobre no." Odvětil jsem mu trošku zaraženě, snad i koktavě. Podival se na mne tázavě. Barvu oci sem nedokázal zaostrit, tak male oci jsem jeste neviděl ( prirozeně ). Musim rict pravdu. Tenhle chlapik má cenu pravdy. " No mám se mizerně, hodně ... mizerně" Kápl jsem tedy Božskou. Docházi mi sily, mužik mi mizi pred očima, až se v několika vterinkách, možna letech rozplyne. A vidim pred sebou zas jen otvor do roury. Zoufale ležim uprostred vesmiru, zase sám, a upadám do tmy.
Ležim tu a vykukuji z propasti. Mužik se znovu zjevi v otvoru roury. " Já věděl že se máš mizerně, já to věděl " Snazim si vysvetlit jakto ze tu zase je. Jaktoze jsem se vrátil do tohoto snu. Nebo je to porad ten samy? A co se teda dělo tech 300 let od jeho vypareni ? Nevim. A vedet nikdy nebudu. ///
"Věděl sem to" povidá sebejistym tonem skritek. "Stači se na Tebe podivat, podival ses na sebe ted nekdy v blizké dobe?" Sakra, ten záprdek, mne urázi ? "Hele jestli se Ti nelibi neco na tom jak vypadám, tak si bud jistej že je mi to uplně jedno." Ticho. Nastalo ticho. Ale ne ticho jako uslyšim když vlezu do lesa v noci, nebo když tady sedim v teto dire a prazdně premyslim. Nastalo ticho hlučnějši než jest ve zdravé mire. Ticho do kterého kričely, nase utlumeně rozbourené nejasnosti našeho lidského, živého, chradnouciho interiéru.
Ležim tu a zacpávám si uši v agonizujicim sevreni nejasnosti. " Ty nevypadáš moc jako člověk." Vypadlo z něj, a všiml sem si že právě v tu chvili za mrizi "světa" spadla hvězda. Radši tady zůstanu dalšich nekolik dekád, než se zahazovat s touhle halucinaci. Kašlu na něj. Otočim se na bok a budu dělat jako bych tu byl sám jako tomu vždycky byvalo. "Tak se měj" rikam mu pevně rozhodnut prestat se bavit s doměnkou.
Lezim tu potápim se do horka krve v mych žilách když se od otvoru roury ozve hlas jako když med stéká po chlebu. " Ty nevypadáš jako člověk. Ty jsi veliké, moc veliké klubko všech možnych niti, provazů, provázků. Jsi klubko slátané ze starych i novych niti. Z černych i bilych. Je zvláštni že sis jich nevšiml pi těch dlouhych chvilich co tady neexistuješ." Koukám do zdi, a uplne nepatrně po ni vidim lézt samici pavouka s dlouhyma nohama. Kráči si pyšně, nebojácně, vstric dalsi a dalsi cihle. "Kéž bych taky takovej byl " bleskne mi hlavou těsně pres tim než sem chlapikovi odvětil: " Jo? A co to jako maj bejt ty Tvoje nitě, a provazy?" Posadil se na okraj otvoru v zrezlé roure která pripominala jednu divku co sem driv znával. Stejně zrzavá. " No, priteli. Ty provazy, a nitky, to jsou šedivá mista v Tvém zivotě...ano ano. Šedivá mista v Tvém životě. Měl by ses jich zbavit" Šedivá msta v mém životě? Co to je? To co proživam ted a denně? Nebo snad to, co nikdy neprožiju? Po zdi se opět mihne pavoučice. Dojde ke své siti, obratně si do ni zapletla nožky a zaujmula lovecky postoj ve stylu africké sošky. " A ty pavuciny a prach co máš Ty na tvári jit pryč nemusi?". Rikam mu se znovunabytym zajmem o tento abstraktni rozhovor. Trpasliček vytáhne z kapsičky na zadečku zrcátko, podivá se do něj, párkrát mu cukne oboči, zas ho uklidi a koukne na mně vyrazem, ktery nikdy nezapomenu. Byl to vyraz moudrosti, vyraz nadhledu. " Priteli. Ano, máš pravdu, u mne jsou ty pavuciny a prach uplne to samé jako u Tebe ty nitě a provázky. Ano, to je pravda." " No tak proč ty se jich nezbaviš a mne kladeš na srdce abych se jich zbavil?" Vyhrkl jsem na něj cely rád ze mám konečně v tomto rozhovoru co rict.
Ležim tu, a vedu reč se skritečkem, pidimužikem. Nad námi bdi jen pavoučice ze svého utočiště zhližejice. " Bratre. Já se jich zbavovat nemusim. Já totiž žiju v trubce." Otocil se. Z neexistujici kapsi vytahl sirku, dal si ji do pusy, chvilku ji ožvykoval a koukal do tmy v roure pred sebou. Potom udelal tri kroky a zmizel.
Sedim tu a premyslim.

Publikoval(a): Pierre - Jean Pijan, 5.9.2011