Odraz dvou krásnych obličejů ve vytrině
Odraz dvou krásnych obličejů ve vytrině
Obličeje se stridavě protáčely ve zlomeném skle. Pluly po koláčcich a lahvi vina. Byly hluboko a daleko, rozhodně byly nedosažitelné. Nejspiš. Vlastně určitě tam ani nebyly. Bez pochyby to byl odraz, dojem. Ale stačilo se otočit a odraz se stal nadějnějši pravdou.
Nadějnějši pravdou, že možná, opravdu se vedle mne vzduchem jako kour proliná krása. Krása noblesni, jemná a stejně nedosažitelná jako jeji odraz ve skle. Citil jsem se štasten, že mi osud, Bůh, náhoda, či jakákoli jiná abstraktni sila doprala byt oviván takovou nevinnou čirosti. Byla tam citit, byla tam rozpuštěna. I v tom nejzazšim koutě mistnosti. Naprostá všudypritomnost, které se dikybohu nedá nikam, nijak a nikdy uniknout. Ano! Krása je něco tak prekrásného, že ani ta nejkrásnějš věc nevystihne dost krásně krásu oné krásy samé.
Děkuji Ti sličnosti !
Publikoval(a):
Pierre - Jean Pijan, 10.9.2011