Anotace: Ve škole jsme četli dojemný příběh o dvou milencích. Orfeus - nejlepší hráč na lyru ( něco jako harfa akorát menší) a Eurydiké - Nejkrásnější vodní víla. Tento příběh mě velmi dojal a tak jsem složila báseň o tom příběhu . Nakonec dobře dopadl :))

Byla to láska
na první pohled,
hudbu a lásku,
Bůh k oltáři doved,
nevyslovil jedinou
hlásku
a byli svoji.

Však jednoho dne,
Eurydiké uštknul had,
Orfeus chtěl obětovat tělo své,
aby ji zas uviděl….snad.

Orfeus nemoh bez ní žít,
byla jeho život,
nemoh zpívat, nemoh pít.
Od té doby, bylo a bude…deštivo.

Však jednoho dne,
našel všechny mrtvé,
jasně, že Eurydiké
zpátky chce,
vždyť tohle podstupuje
poprvé.

A tak prosí pána temnoty,
ať nedělá drahoty :
„Dovolte duši té jemné,
vzdálit se na pár dní,
jinak tu v temnotě temné,
navěky rád zůstanu s ní.“

Eurydiké pán temnoty
na pár dní pustil,
Orfeus radostí snad oslepí,
nikdy osudu toto neodpustí.

Pak se Eurydiké zpátky
vrátit musela,
ovšem Orfeus s
ní tam zůstat musel,
nejraději by s ním zmizela.

Zeus se to dozvěděl,
naštvaný byl dost,
tak to nechat nechtěl,
dostal na pána temnoty zlost.

Vysvobodil je odtamtud,
však mrtvý už byli spolu,
proměnil je ve stromy,
zapustily se jejich kořeny
do stvolu a na pána temnoty
poslal hromy.

Publikoval(a): lénuška, 6.10.2011