Anotace: . .. .

V tiché noci i samota
je bezradná,
pavoučí síť se zamotá
do tmy beze dna
a oči mé ty nevidíš,
kdoví kde zase jsem.

V černočerné tmě
i víra ztrácí smysl,
jak těžké je teď ochotně
nabízet svou mysl,
když už nemyslíš,
uvnitř usmrcen tichem.

Ano, to ticho – vrah,
a ta noc – strach
a ty jsi vzápětí
ve smrti objetí,
co to má znamenat,
jak sebe zachovat.

Jak, duše zas klopýtá,
jak, hruď krví zalitá,
skok stojí víc než krok,
snad ukolébá nový rok
vše to, co ten starý ne,
všechno zas pomine.

Bílé skály, odrazy tvých slz,
jezera, hory, dřevěná tvrz,
naděje rozplynutá v mlze,
slova mlčí, znějí z krize,
ta hora je prokletá,
ta, plná prohry ze světa.

Ta hora plná jeskyní a tmy,
ať mrtví, živí, jsme to my,
my ztracené naděje,
ani skála se už nesměje,
jen sousty mlhy se zalyká
a snad už nedýchá.

Publikoval(a): Baruet, 29.10.2011