KDYŽ SE NAKUPUJE CHTÍČ . .
KDYŽ SE NAKUPUJE CHTÍČ . .
Přítel, kterého jsem pár roků neviděl mi vyprávěl takovou zkušenost, jenž se mu stala před několika lety a zrovna poté, co se naše cesty rozešly. Já procházel k mému zaparkovanému autu kolem něho a on na kohosi čekal na parkovišti. Pokuřoval cigaretu opřen o starý model houževnatého červeného Nissana a slunce na obloze bylo spokojené stejnou měrou jako on. Připadalo mi, že ten vůz je pro něho nejen vozem, ale také bratrem, oltářem a kdoví čímsi. Po pozdravu a optání se na naše životy jeden druhého, začal mi vyprávět takovou historku z minulosti, neobyčejně zaujatě a lehce zároveň pokládal slova na svou vyklidněnou hlasovou linku.Jeho mluva byla tenkrát lehce zbrklá jako mládí samotné, ale po tom čase, co jsme se dlouho nestřetli, choval se přirozeně, klidně a se získanou jistotou z čehosi. Já lehce tušil a naslouchal. Opřen o svou káru, občas zakroutil zrak na kapotáž vozu a kdyby mu to nebylo trapné, možná by příhodu odříkal i s otevřeným deklem od motoru a zírajíc do srdce, střev a vnitřností toho japonce. Byla v tom vztahu k tý káře symbolika a vděk. Já jsem na podivnosti zvyklej, nic zvláštního mi není cizí. Promlouvat k odhalenýmu motoru auta, když se ho to sakra týká, pak už chápu jen jako slušnost.
Začal tedy: Pár týdnů po našem posledním setkání, jsem takhle jedno páteční ráno vyrazil autem do práce jako vždy. "Znáš to", podotknul a já cuknul koutkem rtů na souhlas z povinnosti. Požádal jsem ho o cigaretu, připálil mi a já ho nechal pokračovat.
'Bylo to tak 15 kiláků a já pokaždé jezdil trasou přes malé obce. Žádný motoristický šok, klidně a s časovou rezervou sedmi minut vyrážím vstříc výdělku (byl vždycky dochvilnej a pracovitej). Hned po pár metrech od baráku a po první opuštěný křižovatce, nalepil jsem se na zadek takový buchtě ve vysloužilým Fiatu. Slunce lezlo ven v nahotě dětskýho novorozeněte a já se kochal jako doktor, co ho právě odrodil. Ráno, do kterýho se probudíš a tušíš, že je prima a bude z něj prima den.'
A doprdele. Překvapil mě barvitostí vět a říkám si, kde se to v něm bere. Byl a asi je hodnej a celkem fajn i teď, nicméně jeho slohovost byla odjakživa chudá na květ a on nikdy nebyl zahradníkem svých slov.
'Tak ti jí bezelstně pozoruju v jejím zpětným zrcátku. Krásně kopírovala silnici a já si řekl, že jí nepředjedu, dokud nás cesty nerozdělí.
Zase čumím jako vejr, jak silná i když profláklá spojení používá - dokud nás cesty nerozdělí. No nic, budiž mu přáno.
'To jsem ale netušil, kam až a jakou délku spolu v závěsu pojedeme. Na každý odbočce si říkám, já levej blinkr a ona určitě pravej. Prdlačka. Tak jsem blinkrem pokaždý naznačil odbočení třicet metrů před křižovatkou a ještě před tím, než-li ona dala signál svou směrovkou. Vycházelo to, jako že já jsem já a ty jsi ty.'
Touhle hláškou to lehce pokazil, ale mě zajímalo, jakej vrchol má tohle literární stoupání.
'Na každý křižovatce a kdykoliv přibrzdila, sosal jsem zezadu - vyklánějíc hlavu do všech stran, cokoliv se vysosat dalo z mýho výhledu. Takže jako řidič víš, že nic moc detailního z pohledu drivera před sebou nenasosáš. Snad jen zda je to ženská - mladá, důchodkyně - chlap - mladej či dědek anebo vietnamec. Jistotu mi dávaly ústa, oči, vlasy, barva v nich a to jen díky zpětnýmu zrcátku Fiata, kterýho na ženskou bravurně řídila. Pořád jela stejnou trasou jako já. Bavilo mě to a ona to asi věděla. Jakmile koukla do zpětnýho, mrknul jsem, ona se usmála. Zrcátková komunikace. Říkám si, musíš něco udělat ty vole. Cítím se sebejistě, říkám si v duchu. To zvládnu i za cenu trapasu. Předjet jí a zastavit, probliknout dálkovejma nebo zmačknout výstražný. Jak já jí chtěl zmačknout, jako ty výstražný světla a to jsem jí vlastně vůbec neznal, neviděl celou, jestli není tlustá a tak.
Chlapec přitvrzoval na rezonanci chlapáctví, když používal silnější příměry a celkem mě bavil. To s ohledem na to, jakej v mládí bejval k ženskejm zpátečnickej. Tak dál zalejval vyprávěním ten záhon průměrnosti a já naslouchal, jako nudící se soused opřenej o plot, a navíc sobě dost slušnej zahradník na vlastním. Pokračoval tedy a já žmoulal vajgla z dokouřený cigarety v prstech, s cílem potkat koš a upustit ho na dno.
'Mě ale stačily oči a ta práce rtů v úsměvu - řekl rozvášněně, jako by to bylo včera. Rozrážela mi dál cestu svojí krásou v jejím taljánu značky Fiat sytě zelené barvy a zjišťuju, že to mám poslední kilák do rachoty a musím konat, dokud je možnost svést jí mým blinkrem na mou stranu a donutit jí k stání, protože mé stání bylocestou jaksi po všech čertech pevný.'
Po týhle formulaci sednu si na bobek a protáhnu kolena, zase vstanu,vnitřně se vypnu, hluboce vydechnu. To abych utlumil to chlapáctví nacentrovaný do mě, co nahonil z jedný ženský, a aniž by byl u konce s příběhem, jeho vrcholem a vypravěčskou ejakulací . . . .
Přeruší se najednou, ztlumí hlas ve vyprávění, zpevní postoj a já sleduji, jak otáčí hlavu vlevo k příjezdové cestě parkoviště. Dál se opírá prdelí o jeho rudou lovemachine, ruce na hrudi zauzluje do sebe, jak to kluci co nechtějí moc a nakonec se jim dostane mnohonásobně více, vítězně dělají.
Směrem od obchodu, s počtem dvou nákupních tašek, které svírají pevné ruce a již asi deset metrů od nás, jde třicítka a tu desetimetrovou vzdálenost co jí k nám schází, zatížená jistě bohatým nákupem, krájící ladně zbylé metry, míří v duchu mírumilovného torpéda a se suverenitou velícího důstojníka na válečné letecké lodi plující několik let na moři - k nám dvěma. Úsměv, pochod nohou tak jedinečný, přistávací plocha válečné letadlové lodi a my letadýlka, krása co nepotřebuje hodnocení.
'Tak Lubo, to je má žena' - povídá s hrdostí.
"Ahoj manželko skvělého muže a doufám že né doposud matko (pokus o vtip zabral, ale projev musel jít stranou - oči promluvily), já jsem . . ." a s převzetím tašek a jejich opatrným položením, vyrovnáním do pozice bez hrozícího vyklopení, dokončuji za podání ruky a polibku na tvář představení mé osoby. Vše zůstalo stát. Uvědomil jsem si ve vteřinách stojické vše - o kráse, lásce, nakupování potravy pro někoho, co je mít ji, vážit si jí a bořit vedle ní vesmír. Pak mě bodla pohledem do mejch utahanejch očí a cosi nás spojilo. Už jsem s ní krom pozdravu, kterej jsem úmyslně a dost suše znetradičnil, nic nepromluvil. Celé to trvalo možná dvacet vteřin, možná lehce víc.
Zažil jsem četbu třísetstránkové knihy během dvou desítek sekund od neznámého autora a jímal mě pocit, že podruhé se do ní nepodívám, ba ani neolíznu zornicemi její pevně vázaný hřbet a zlaté písmo na něm.
A tak utahanej a s kocovinou povídám, že musím jít. Ona hodila nákup do kufru Nissana. Přítel se stal najednou tím dávným zpátečníkem, ale takovým, co se má za co prát, jelikož získal ženu přesahující jeho sen a tu odvahu i přes svou marnost dokládal pohledem manžílka co zásadně netratí. Postojem těla, lepením se k ní na centimetry a aniž by se v nenarozeném džentlmenství dotkl tašek, z kterejch určitě sežere dvě třetiny - chystal se pokynout k odjezdu. Jen co se kufr japonce zaklapnul a ozval se pevný zvuk zámku bez jakéhokoliv vrznutí pantů (toť důkaz jeho důslednosti), nebojácně prohlásil.
"Pojedeme milá?
Ona odvětila: vždyť jsem ti říkala do telefonu, že tu jsem svým autem a poprosila tě, aby jsi jen odvezl domů nákup, protože já si ještě něco musím zařídit a dřív, jak za dvě hodiny to domů nestihnu . . . .
Jakoby na srozumněnou pokornýma bulvama přitakává, jako že je to logické a ona je praktická. V kufru auta je skoro 40° a většina dobrot by přeci mohla dostat sytě zelenou barvu jejího Fiata - ta jídlu nesluší.
Po mém pozdravu obou v páru, tvořeném víc jak z poloviny ženským vesmírem, jsme se rozešli ke kočárům.
Já nastartoval svůj služebák a pár minut seděl, dal si dvě facky a usmál se v myšlence na to předešlé dění. Uvědomil jsem si také, že mi někde odpadl ten nedopalek. Asi při přebírání tašek z jejích paží. On zabředl do sportovní sedačky Nissana a při výjezdu opatrně zatáčel, aby nepřevrhnul igelitky s nákupem v kufru. Kdyby seděla vedle něj a parkoviště bylo plné reagujících lidí a samců převážně, určitě na to hamtne pašák, nákup v kufru vyklopí, dostane pohlavek, ale zhutní tím gestem lásku v sobě k ní.
No a její krása osedlala taljána s logem Fiat - sytě zelené barvy.
Pomyslel jsem si ironicky, že asi dávají velkou váhu svému setkání (a tomu, co následovalo až do teď - on určitě a ona možná taky - možná), které mi nestihl v jeho převyprávění celé dovyprávět a jediné, co ty hodnoty tak nějak prokazovalo, byl červenej japonec a sytě zelenej taliján. Musí spolu být tak šest let, napadlo mě. To bylo naposledy, co jsme se viděli. Ivyvlastněné životy aut budou věkovou kopií vztahu. Jsou to obrazy lásky v délkách.
Škoda že mi on nedopověděl jeho verzi příběhu o lásce, která ho přesahovala o několik délek.
Oba mladíci - tenkrát svobodní. Já dodnes sám a s deformací k lásce získanou v desítkách bytů našlapanejch po strop chtíčem a marnejch na tu´zatracenou lásku.´
Vyjedu tedy z parkoviště a zcela náhodně jí pojednou visím za zadkem. Vyjela tak o dvě minuty dřív než-li já, protože jsem civěl v autě do blba a culil se. Čekala? Kámoš, nedůstojnej příklad chlapa, odjel jiným výjezdem směrem k domovu. Určitě se těší, co mu bohyně nakoupila. Držím se jí, znaveným okem neopouštím zpětný zrcátko Fiata a po první zelený na semaforu pochopím vše od jejího manželství, až k jejímu čekání na mne než se vymaním z parkoviště. Určitě nás pozorovala z proskleného patra marketu, nakoupeno měla dřív, poznala na tu dálku chlubení manžílka z jeho gest a tím i celou povahu rozhovoru. Já hrál v postatě v mžiku hlavní roli a za to snad vděčím jen sobě a vnímavosti velitelky na můstku.
Kočáry s pneumatikami nafouknutými touhou, rozjely se za sebou a navádění směrovkami nebylo zapotřebí.
Hra rozjela se povolenou 50ti kilometrovou rychlostí, jako dovoluje jízda obci. Jelikož jsme z ní ani nevyjeli a spěchat nebylo patřičné, touha po důstojném kontaktu rostla.
Nedovyprávím vám tu svou příhodu celou, ale ujišťuji vás již nyní, že doják plnej lásky to nebyl. Ona je u něj a stejně žije po svém, on je díky ní silný na duši, protože na těle to nikdy nepotřeboval. Tam mohl rozdávat. To je trend společnosti, za kterej mohou všichni stejnou měrou. Jen já na tom podíl mít nechci.
Je to tak z jasnejch důvodů. Né že bych nedokázal milovat, to zvládnu s větší upřímností než kdokoliv jinej, ale daleko líp zvládnu vyvolat jen krátkodobej chtíč . . . . co však kurva stojí za to vycítit. L
Publikoval(a):
Vain Lust, 2.11.2011