Anotace: Fakt divná básnička. Rytmus tam asi nenajdete. Ono se nejdřív nezdá, že je to o lásce, to až postupně se to nějak zvrhlo... Podle pravdivé události... Doporučuju číst rychle.

Skoro jako loutkové provázky,
cosi mě táhlo na zastávku.
Tam dávali mi lidé otázky,
na nemoci, chudobu, na válku.

A v kolik že to jede,
a kdo že prý v derby vede.

A kolik prý stojí gram,
a co, že tu stojím tak sám.

A než jsem stihl odpovědi nacházet,
ptali se dál,
prý kdo byla ta smutná holka,
co viděli odcházet.

A co že prý pořád tak mlčím,
a to v očích, to jsou slzy?
Proč v tý zimě na zemi klečím,
není na modlení brzy?

Poslední smutku nával
a už jsem pomalu vztával.
Pomalu nabíral jsem kuráž,
Tak ty chceš odpovědi? Tumáš:

O nemocech,
o těch já nic nevím
a ze zásady vyhýbám se,
chudým zemím.

A ve válce
chodí se na smrt
a tramvaje přijíždí o čtvrt.

Řek sem mu, že vede Sparta
a že nehulím,
že ta holka, to byla moje Marta
a že nebulím.

Zkončil jsem přednáškou o Pánu,
a víš proč klečím?
Protože nikdy nevztanu,
z jejího jedu,
se už nevyléčím.

Začal se usmívat,
že jsem měkota,
že si mám užívat,
prohánět děvčata.

A že moře je holek na světě
a vázat se, je hloupost.
Já jsem už po první větě,
cítil k němu lítost.

Vždycky jen jedna, jedna je na zemi
(a ano, klidně směj se mi).
Ale já budu raději v zimě, v noci,
o jedné snít,
než v tělesném ráji, duševní kleci,
tisíce jiných mít.

Publikoval(a): Kouďák, 18.11.2011