déchiré...
déchiré...
jezdívám rád
v noci domů
cesty jsou prázdné
lesknoucí se od dešťů
a stoupá z nich pára
jako tajemná mlha
nad jezerem
ze starých černobílých filmů...
zastavil jsem
na opuštěné křižovatce
a čekal na zelenou
když tu náhle
jsem spatřil běžící ženu...
vyřítila se z temnoty
ale nepatřila k vyznavačům joggingu
neběhala pro zdraví
ani z lásky ke sportu
měla bordó šaty
s pláštěm barvy noci
a mířila k jezeru...
vystoupil jsem a vydal se za ní...
stála na malé pláži
a já zachytil
vytříbeným uchem
pro jemné nuance
jak dráždivým přednesem
opěvuje jednu bášeň
od Alphonse de Lamartine....
přistoupil jsem k ní
s myšlenkou
dotknout se
jejích dlouhých zad
případně přilehlého regionu
když se obrátila ke mě
a zeptala se
naprosto normálně
neviděl jste náhodou moje klíče?...
byla to celkem
nevýznamná chvíle
pokud takové vůbec existují
ale já na ni myslel tisíc let
jako když tenkrát tančila
v pšeničném poli
a pak v posteli po půlnoci
ležela nahá a hebká rozechvěním
obestřená nepopsatelnou vůní
a v přítmí svítily její oči v plné kráse...
snažil jsem se zapůsobit mužně
ale vypadal jsem
spíš jako kolouch
co se nemotorně pokouší
postavit na zadní...
planou mi tváře
a snažím se ti říct
že jsi právě ten typ ženy
neustále matoucí
což je jeden z důvodů
proč vypadáš tak zajímavě...
problém je
že vždy
když tě mám na dosah
v mé přítomnosti
máš tendenci mizet
a má ústa místo slov
se vytvarují jen
do udiveného O...
má Éternité...
Publikoval(a):
enigman, 8.12.2011