Vzpomínky
Vzpomínky
Anotace: vzpomínka co dodat více, již tak dlouhá je převelice ...
Mé vzpomínky jsou jak proud času,
co zamotal se
a ztratil všechnu krásu,
až z některých těch let je mi smutno
a na hrudi mám těžký kámen
snad i hřích
co tíží mě
a bolest velkou
my ztratili se cestou tou
sami sobě
a každý sám
jak leželi bychom v hrobě
a hledáme se
pomale a těžce
ty ve mně
a já v tobě
kapky potu stékají nám z tváře
možná slzy jsou to
a mažou tvoje stíny
a rozmazaná rtěnka
na ústech tvých je tenká
a tmavá jak krev
co stéká z ran těch rozdíraných
a inkoust z kalamáře píše slova
jež už skoro zapomněna byla
a láska co v nich skrytá je
jak znovu by se narodila
a snad všechno se podaří
a až bude příští předjaří
my už nebudeme v refýži jen stát
každý sám
ba naopak
snad jako jeden.
Ale budem spolu?
Ruku v ruce?
Jedno tělo, jedna duše?
To otázkou je
to přál bych si teď velmi rád
ať zkušenost ta sponou je
co sepne tato léta lásky
se vším co nás ještě tíží
a táhne zpátky
do bláta šedi zapomnění
do tmy a zimy toho chvění
do těch dní, měsíců a roků
co chovali jsme se jak banda cvoků
a proč to vlastně?
Pro pocit lásky?
Chtění?
Bázně?
Že mohli bychom zůstat sami
a tím vším co nás možná čeká
se nechat vláčet
táhnout s kopce dolů
proti vůlí naší
a vím že tebe i mě to leká
neb něco přeskočit bych rád chtěl
však nelze to
a každá moje věta
by měla začít slovy
Lásko promiň mi to….
a končit větou
…. mě je to strašně líto.
A nikdy nedovolím
by někdo mohl zneužít tu chvilku
použit jí jak nůž,
jak pilku
a rozdělit nás znovu na dvě vůle
dvě těla bez lásky
co strnule koukají na obrázky a fotky minulosti svojí
to málokdy je znovu spojí.
To není přání mé.
Jestli my projdeme tou zkouškou
co dnes a zítra před námi se tyčí
tak možná dostaneme druhou šanci
a nic už pak nezabrání nám
a nás nezničí
jen mi sami dva
to mužem zhatit
a za to nadosmrti budem platit
sami sobě
a těm kolem
divákům
i hercům v této frašce
co přiložili ruku k dílu
jež v rolích protagonistů nás vtáhlo do vírů děje
a srdce mé se chvěje
jak snadno změní chod se dějin.
A to otrávilo vše co naše ústa měla
sousta, víno i ta slova
a každé z nich pak jak bodnutí nožem
jak šlehnutí biče
či plamenu
jež hvozdem žene se a pálí, ničí
vše co do cesty mu přijde.
A všechna tato slova
jež vyřknuli jsme
by ublížila nám dnes, včera a teď znova
ať upadnou teď v zapomnění
vím že minulost to těžko změní
však na otázky tvé já odpovím vždy rád
byť hamba bude mě a líto
co všechno udělal jsem proti tobě
snad se to jednou změní
a tvá víra nebude jen v chodbě stát
a bude s námi ruku v ruce
a náš další život plánovat.
Polibek jen a jen pro tebe,
pro tu jež odpustit mi může,
chce-li……….
Publikoval(a):
kasparoza, 13.1.2012