prokluzující...
prokluzující...
působíš jako tritón
co přechází do kvinty
a od pradávna vytváříš
v mém středním uchu
znepokojivé vibrace
jako diabolus v muzice...
nahmatal jsem puls
tvého umění s vědomím
že jsou mé dny sečteny
což mne však nenaplňuje
zoufalstvím
ale radostí
kdy mohu konečně přestat
se lpěním na minulosti
a hledáním věčnosti...
usmála se
ty jsi mistr
v předpovídání toho
co by existovat mohlo
ale jak se zdá
nikde to není…
možná to bude tím Thuvie
že jsem se učil
podle předplacené encyklopedie
takže tuhle rapsodii jsem složil
až když jsem obdržel písmeno eR
pojďme se projít
někam daleko
klidně jen tak nalehko
smísíme známé s neznámem
jako souhru a rozpor
v jedné z Bergových oper...
vzájemně si vzdálení
co do sebe naráží
v dlouhotrvající třenici
potřebné atonality
jako napětí
dlouhých stínů v ulicích…
Publikoval(a):
enigman, 24.1.2012