Anotace: ...odloučení nebývá snadné a návraty pak mnohdy ještě těžší.. stejně zdlouhavé ale i střemhlavé jak tyto řádky! (1998)

Ty jsi "mé nápisy"

V údolí času, tiše v klidu zdá se sen
o kráse a smutku, štěstí, lásce a taky strachu
s nocí, jak vstává a budí se, odchází další den
se slunkem kráčí stín cestou bez špíny a prachu
sním, je to fajn, cítím tohle vše, ale krátce jen
bolí představy, bolí skutečnost, koupel v duševním krachu
ztráta, zoufalství, pád, zděšení, křičím a utíkám ven
volný jsem, dýchám, dívám se zpět, už nejsem v šachu.

Někdy mívám nutkání, pocit, že Ti křivdím
ubližuju Tobě, ale bolest je má a já ji trpím
chci to, strašně Ti ubližovat a sám se tomu divím
proč? když cítím muka, žhavou koupel a chůzi trním
otázky kladu si, tak zbytečné, ted' to tak vidím
Ty jsi obět', Tvá je trýzeň, sebe však zabijím
s duší zoufalou umírám, svíci ze stolu si zklidím
je to blázen, výstřel, jediný náboj tedy nabijím.

Otáčím mincí, stojím, mlčím, ale bez úspěchu stále
orel-panna, kde je panna? chtěl bych ted' ji spatřit
touha, víra, stávam se vězněm, hrdina, zvolení krále
umírám, znovu se probouzím, do světa živých chvíli patřit
zvony zvoní na cestě do hrobu, když rodím se právě
stavím zdi z kamenů, čtu je a snažím se je zatřít
"nápisy", které bez zdí ztratí smysl, mažu a stírám hravě
Ty jsi "mé nápisy", napsané pod špínou, chci se zasnít.

Tělo je touha, je to rozkoš a když bolí, je to za trest
duše je naděje, zkrytá víra, život můj s Tebou navždy
trýzeň kůže, bolest svalů, slzí oči, hlava duní
slabost z nemocí, když spím znaven, jako každý
propadám myšlenkou k Tobě, do Tvých jezer a Tvých tůní
zkrápíš mě, smívám se z vlastní své zdi ted' dolů
vpíjím se do Tebe, jak do země, cítím krásu a tísíc vůní
rozlit uvnitř Tvého prostoru, vysychám tíhou bolů.

Procházím okolo pomníků, torza kamenů a dávné slávy
jsem generál, velím a křičím, když hledám kdo mě slyší
v pustině beze stop, vítr v zádech, keře a stromy, zbytky trávy
prázdno padlo a s ním voják poslední, co zbyl z mrtvých říší
je konec, nastala nadějě, zabili válku, dobré zprávy
jsem blázen a hlupák, čas letí a pramen vody čiší
poznávám, tak daleko a tak blízko, jak jsou dány
lidské osudy, trápení, stesk a láska, smrt - lék, co bolest tiší.

Stále mívám ta nutkání, že Ti křivdím zbytečně
mám strach, že přijdu a o Tebe taky a Ty tam nebudeš
budu jiný, sám, úplně jinde stát a mlčet netečně
mučivá představa, že už Tě nepotkám a Ty už nepudeš
se mnou každý jinam, aby sme už potkali se konečně,
když odcházím a hledám opět Tebe ve stínu stromů
listí spadlé, zažloutlé vzpomínky doutnají sopečně
touha táhne krajem do cizího a já chci se vrátit domů.

Přečíst vrásku na prázdné tváři nutí mě k zamyšlení,
co je psáno dějinami v knihách starých odložených
tváře hledí, tiše mlčí, nelze číst tam, kde nic není
je to žal a hrdost věcí zašlých, bezcenných a odhozených
skrývám oči do dlaní, když podléhám svému snění
potkávám minulost v bažinách na zdech temných orosených
bořím se do hloubi svých myšlenek, doufaje, že se splní
vídám pohled ve spánku, Tvých očí na mě otočených.

Bolí mě slova vyřčena zbytečně, ve větru zaniknou do dáli
mhouřím oči, prahnu po snech, chci Tě spatřit, nechci zklamání
přilétly vrány, co sedí na větvých stromu a křičí na mě zpovzdálí
hřejí paprsky moji tvář, cítím dotek, mouchu z čela odháním
přemýšlím, procházím časem tak i onak s pravdivým doznáním
útočím na svědomí prošlé mou duší, v běhu jej už doháním
sem zde, čekám, když se otáčí, vidím tu tvář pravého poznání,
co bolí ve lžích a drásá ve snech, úsměv mi posílá a já odcházím.

MartyH. 1998
www.myspace.com/m_artyh

Publikoval(a): MartyH., 14.2.2012