Anotace: pokračování básně nebásně...

Stále proklínám boha,
že nedal mi ji dřív,
proklínám ďábla,
že zohyzdil mou tvář.
Ona, stále tak líbezná,
mluví řečí andělů
a promlouvá do mé černé duše.
Znovu tančím za zvuku hromů,
padá déšť a smývá mé hříchy.
Ona se s těmi kapkami mazlí,
hledí na mě,
špulí rty a tím vybízí k polibku.
Kapky pomalu odhalují rysy jejího krásného těla.
Jedno ze sta přání měl bych,
být tak těmi kouzelnými kapkami,
být také takovým malířem,
pouhým pohlazením malovat jí,
pouhým vlhkým dotykem svléknout ji.
Vím, je to hřích,
že miluji jí a smylné myšlenky
hostují v mé mysli.
Každým svým pohledem vyzývá mě k souboji,
nutí mé srdce bojovat s rozumem.
Její srdce prahne po lásce,
kterou já jí ale nemohu dát,
možná proto mě stále svádí,
abych citům svým podlehl a
společného štěstí přestal se bát.
Za soumraku, když denní světlo uhasíná,
pláče tiše do polštáře,
očima po hnízdečku bloumá,
hledá můj stín.
Pocitem zostuzeným,
že vězním anděla,
přistupuji k jejímu loži
a stírám z tváře utrápenou slzu...
Cožpak ale může Kráska milovat zvíře?

Publikoval(a): nikoolkaaa, 15.2.2012