Anotace: ..přetvářku a faleš dvourole ve vztahu, lze jen těžko rozpoznat v naivní zamilovanosti..(2002)

Pronikám prostory

Tak a dál kráčím mlhavým nitrem
mého vlastního smutku v klenboví
stěn duše, co temna dělí je jitrem
ješitných vzpouzení rán které napoví.

Jsem vsoukáván do klubek ticha s bolestí
mých nadějí truchlicí čistoty sobectví,
kdy prořídnou lásky stihnuté slepostí
a v trýzninách mučí těla má v otroctví.

Když procitáš a prosníš ten zlomek tápaní
jsem Tvůj, tak provždy z mých vlastních kroků
k Tobě, když vracím Ti můj pohled chápání
co se mnou a tak dál do příštích roků.

Stvořím iluzi pro Tvůj úsměv krásám očí
kdy smíchem stínáš mé stíny zármutku věží,
co vyzvání v depresích a v momentech končí
zlomeny na rtech v polibcích, tak něžných a svěžích.

Snahy mých citů však nutím k obranám
hradbami netečna, co v plamenech nehoří
nevím, ale ztrácíš se dálavou ke branám
končin nenávrat, kde mosty se rozboří.

Kdo jsem, tady a proč, svítám si prázdnotám
dní bez ptaní, omluvou se slovy v pokorách
jsem soumrakem Tvé vlastní bolesti v nahotách
hovorů přes dálky mil v netečných obnovách.

Tak snímám otisky doteků zašlostí
co zžili jsme sami se sebou vášnivou vteřinou
v soubojích bez pěstí s dětskou hravostí
s mdlobami vítězství obou a tváří nevinnou.

Už nehledám Tě tam v nudných pustinách
v obkrocích ohniště, co stále doutnává
krmeno smutky z niter, trpících uzlinách
nářků výkřiku, co na rtech Tvých uvadá.

Oblaka modří zkonejší srdce mé jistoty
vztříc puklinám skořápek nových zrození
a lomem obecna nevšedno zbavené prostoty
vpluje ke snům mých dávných spolčení.

Posléze nocí uniká tíha zármutku
truchlící na prahu krajin ve dveřích souběžna,
kde v plaché lítosti čtu jméno náhrobku
v odlescích tváře Tvých srdcí houževna.

Jsem zmaten v mých představách slabostí
těch chvil, co odezní v souzvuku zbytečna
v písních bez tónů slov znějících marností
pro chlad samoty dnů věčného konečna.

A tak v nářku vnitřních opuchlin padají
snahy mít vše z užitků obou zázemí
pro zítra bez vášně, kdy růže Tvé zvadají
svíráš mdlobu svou, tak mocně do dlaní.

Zůstaly tvary těl Tvé vlastní pestrosti
obleků pro vrchol rozkoše podivných spojení
v záblescích oblouků katedrál všednosti,
kde chtíče uzamklé nacházíš v kojení.

Stahuji opony v divadlech směšnosti
tiše a bez zájmu vídat Tvé předehry
stejné, tak jinak stejné a naivní lítosti
těžkosti soužití, co k Tobě se seběhly.

A opět procitám k ránům mé vize spatření,
co vkrádá se za víčka snů mých oživlých
a splynutím reálna s dimenzí stváření
pronikám prostory hodin, šedých a obvyklých.

MartyH 2002
www.myspace.com/m_artyh

Publikoval(a): MartyH., 18.2.2012