Anotace: ... nepochopení ve vlastním vztahu je velký problém. Odloučení, touha, smutek a samota je následek a hledání je spásou a lékem proti bolesti. (2002)

Opět unikám samotě

V setmění očí podléhám vidění
kroků cestám bez směrů do nikam
s momenty doteků věčného trýznění
vdechuji opary rán, jimiž ted’ pronikám.

Jsem Tebou prostoupen osobou zdvojení
za víčky spaluji temnotou sevření
s řasama v polibcích plovoucích spojení
slzám v pohledu nového spatření.

Tiskem hladím dlaně pro slova
rtů Tvých, co vysloví mojím iluzím
naději v zítřku procitnou a obnova
povznesů sblížení přijde až pochopím.

Složitost cest ve dlaních vepsaná
čítá součastnou vteřinu souběhu
a klade nám otázky, pro písma nepsaná
v hovorech s časem, co dal se doběhu.

Bez dechu plním okolí zoufalstvím,
kam vržen jsem v pohybu ke knihám
stránky pročtu si vcítěním troufalství
a povstanu do vize, ve které uléhám.

Mé paže jsou Tvá slova v mlčení
výslovnost něhy žádá si o řádky
vět doteku soucitu námi v klečení
chvěním v obětí se stahují oprátky.

Nelze splynout v reálnu s tikotem
bezkonečna prožitků obou nás společných
a slovami v bezhlesu ozvěna stárne
snoubenstvím nadějí upřímně skutečných.

Jsem abstraktno pro půvab soumraků
spirálou spolčení ve drahách pocestných
z kamenných povrchů hledím Ti do mraků
v představy Tvých činů, vždy tak počestných.

Obutím řetězů, vážu se v prostory
uvnitř mých vězení samotou stavěných
pro tresty slunce a moře s ostrovy
co nebudou, bez Tebe v chýších slaměných.

Rozsudek, mé srdce ve vyřčení,
zasáhne s jistotou šípu z tětivy
všech zklamání, která krví vypění
z žil oběti, tak teměř čisté bezchyby.

Znavená ospalost probouzí k nebesům
lampy světel, kam prachem třpyt se usadil
ze záře souhvězdí ticha a bez hlesů
blížence k nám ve spánku posadil.

V aurách, brány tepelných průniků,
vklinují stovky záblesků z nebeských mlhovin
v soustavě myšlenek nemožných úniků
ve stavbách struktur ztavených do sklovin.

Však zlomen silou Tvých raných moudrostí
blouzním v horečkách krůpěje v domnění,
že víra snad naplní touhy skromností
a bez obav do zítřka, nic už je nezmění.

Prasklinou v klenbách, však unikám samotě
ke slunci vzhlížím v nejasných rozpacích
jsem obnoven souzvukem v panenské nahotě
a opět sním představy o modři v oblacích

MartyH 2002.
www.myspace.com/m_artyh

Publikoval(a): MartyH., 23.2.2012