Anotace: ****25/02/2012****

Ztrácet duši, ztrácet srdce,
vše mizí tak rychle, tak prudce.
Jen básně staré zbývá číst,
v myšlenkách se vracet do těch míst.

Co je vlastně hezká vzpomínka?
Minuty, kdy mě chovala maminka?
Nebo snad krásné rodiné chvíle?
Vteřiny, kdy se podívala mile?

Byla tou dobrou, nebo zlou?
Proč byla pro mě jedinou?
Dýchala mi do tváří z lehka,
její dlaň byla tak křehká.

Jen pomalé, tiché šeptání,
k šílenství mě dohání.
Tentokrát to nejsou rozpaky,
radši začni prosit o zázraky.

Už vysoko v oblacích nelétám,
chvíle bezstarostné jsou ty tam.
Život mě srazil na zem studenou,
snad to bylo tvojí proměnou.

Už se mi i slova pletou,
tobě pod nohama růže kvetou.
Jsi snad dívka kouzelná?
Vteřina s tebou je až smrtelná.

Příběh, který nikdy nekončí,
svět, co se nikdy netočí.
Zase dívám se ti do očí,
snad aspoň jedna jiskra přeskočí.

Publikoval(a): Básník Kafka, 25.2.2012