Anotace: ...

Cestu tvou pouze nezdar provází,
jakým směrem jít a kam se vydati,
rozmary přírody překonat musíš,
pro tu věc, po které toužíš,
mrazu, větru, dešti čeliti,
na samé dno se vydati.
Duše, tělo a mysl tvá,
jistojistě zkroušená,
ve chvílích temných, plných stínů,
bez jasných cílů.
Sám a jediný, bez světlých zítřků,
Zdá se bytí tvé zbytečné.

Necháš-li se z hlubin vyvést,
světlem jasným,
břemeno dál své nést,
budeš chtít teď krokem kvapným,
chuť zas stoupat ucítíš,
jen malý kus,
tys už k cíli blíž.

Co to vidím támhle v dáli,
zemi, na ni naději,
jsem snad na dohled svému ráji?
Mám i po těch všech strastech,
toho zmetka osudu,
a po krutých jeho pastech věřit?
Přec cíl svůj dobudu.

Půda pro niž jsem se plahočil,
přede mnou se ocitá,
sen, co jsem vždy snil,
teď se mi naskýtá.
Jsem však hoden, táži se?
Mučil jsem se dost?
Mám snad sklonit se?
Vždyť neschází mi ctnost.

Hrdlo mé těsně sevřené,
srdce, div, že stále v trupu,
zrak visí na bráně zlaté,
v mysli rov svůj kopu.
Řinčet počal řetěz vřele,
brána těžká sebou hnula,
opravdu smím dále?
Hlavu stihla obava.

Už je pozdě na rozmysl,
ať jde k čertu obava,
ta pouť přec měla smysl,
byla těžká, plná zla.

Získat vše se podařilo,
o víc už svět nežádám,
srdce mé se nabažilo,
to vám s klidem přísahám.

Publikoval(a): Zasněný, 26.2.2012