Anotace: 2012-02-26

Nemám nejmenší ponětí, co říct,
byl jsem nahoře, dole, měl jsem málo i víc.
Toulal se světem bez skutečných pocitů,
jen čekal na den, kdy konečně procitnu.

S osudem jsem kráčel bok po boku,
čekal až láska zavelí k útoku.
Jenže rozkaz se někde ztratil,
a já zase sám se domů vrátil.

Přání se změní v prokletí,
lodě odplují, letadla odletí.
Nezbývá než přes moře plout,
snad lásku přinese severní proud.

Ledová voda svírá mé srdce,
pomalu mi mrznou nohy i ruce.
V oceánu ztrácím se jak v mlze,
až teď vím, co viděl jsem ve tvojí slze.

Stačí jedna a já pomalu tonu,
milión pocitů v jediném tónu.
Tak přestaň lásko, přestaň plakat,
její krásou už se nenechám zlákat.

Odpusť mi tuhle velkou chybu,
pro tebe svět zastavím a zas rozhýbu.
Nenuť mě tonout v oceánu slz tvých,
odpusť mi těch pár myšlenek zlých.

Já poznal, že jsi můj svět,
bojím se, že nechceš to zpět.
Vraťme ty krásný chvíle,
nechci svět vidět černobíle!

Publikoval(a): Básník Kafka, 26.2.2012