Vlahý podvečer
Vlahý podvečer
Z poháru života
pijeme zrnka opojení
nad červenými horizonty moří
intimita vlaje povětřím
Jsme sami a čistí...
Nosím ten náhrdelník
lehký jako náklonnost;
tak rychle vyprchávající;
a nám zbyde jen závrať
z posledního dobrodružství
žít a dýchat...
Ukradl jsi mi všechnu lyriku ze rtů,
poutník do neznámých končin
svou dravou volnost
duch náš
saje z obnažených ňader
krkavčí matky...
Síla proudí ze všech stran
a vyživuje pahorky vrchovin
i zelenavý střípek měsíce
v dusivé mlze skotských rán
Zvědavost už v nás churaví
a nevzrušuje praskot v tepnách;
za letních dnů my házíme
po sobě tragiku rozvlněných přístavů
z opilosti vybájených
Jen nahý otec přítomnosti
končí jako uštvaná zvěř -
poslušně bezvládný;
kreslíme uhlem si po tvářích
(vyšňoření jako šašci)
tryskající idylu
násládle trpkých plodů...
Publikoval(a):
Lugilla, 9.3.2012