Anotace: Neteři Olince. Byla její maminka.

Rodiče nám život dali,
abychom jej prožívali,
osud jiný program má,
tak si s námi pohrává.

Mládí bylo dobré vcelku,
že jsme měli sestru Věrku,
já to stále dodnes tvrdím,
byla růže mezi trním.

V mládí jsme se neužili,
když jsme doma všichni byli,
na chalupě práce byla,
to, aby nás uživila.

Muselo to takto být,
by do škol jsme mohli jít,
zajistit si lepší bytí,
i snadnější živobytí.

Říkali jsme – nevadí,
stáří nám to nahradí,
svoje děti budem mít,
nebudeme je takto dřít.

Věra měla touhu velkou,
býti paní učitelkou,
proto do škol chodila,
sen svůj si i splnila.

Neměla však školu velkou,
byla její ředitelkou,
učila zde číst a psát,
šťastné dětství prožívat.

Vlastní děti také chtěla,
proto syna Petra měla,
mazlila se s Olinkou,
byla jejich maminkou.

Její osud neměl cit,
nenechal jí dlouho žít,
mladá ještě zemřela,
pouhých dvacetosum let měla.

Rodičům je těžko, na mou věru,
pohřbívat tak mladou dceru,
ani dětem lehko není,
chybí mámy pohlazení.

Každý dnes svůj život máme,
osudem se prodíráme
a neteřinka Olinka,
to je celá maminka.

Čas je lékař, čas to zhojí,
šrámy duše trochu spojí,
s bráškou když se setkáváme,
na sestřičku vzpomínáme.

Publikoval(a): děda včela, 26.4.2012