Anotace: že ty utíkáš, a k propasti se blížíš...

Jak pírko plující po větru,
tak přesně ty padáš v propasti,
zlehka tě vlasec spouští od prutu,
tam na dně zlomíš si všechny kosti.

Já tu potichu z povzdálí přihlížím,
kletbu posílám každému špatnému kroku,  
a tak vlastně nevím proč nad tím přemýšlím,
když nemám právo na pár nároků.

Je to jak mluvit nadarmo do větru,
avšak on alespoň mé vlasy rozcuchá,
a tam kam já bez problému dohlédnu,
to tobě s úspěchem uniká.

Však skoro tě vůbec neznám,
a nechápu proč mi na tom záleží,
v tvých chybách se s lehkostí vyznám,
vždyť ony i mně náleží.

Teď v dáli hřmí a nebe pokrývá mraků houf,
jako by hromy věděli, co říci teď,
a vítr pln mých slov pohání je na pouť,
kde otevřít oči měli by ti hned.

I ty písně z ptačích hrdel,
pomáhají větru roznést zprávu k bouři,
k tobě donést ten ortel,
co mě na jazyku tíží.

Publikoval(a): Globodecristal, 5.5.2012