Anotace: každý se někdy mýlí...

V tom rozjitřeném nepokoji
seděli jsme pod hvězdami
s vírou, že čas duše zhojí,
vždy spolu, vždy sami...

Zmýlili jsme se v lidech,
jejich podivínství a úchylkách;
šílenství v hloupých davech,
posmutnělí jsme v tmách...

I láska zklamala (se v) nás,
ten Bůh někde nad námi,
co odepřel nám ticho krás
a ochranu před zlými silami...

A přeci Ji nelze zavrhnout...

Zase sedíme spolu, tiše,
znovu promlouvá k nám strach,
omíláme dokola stará klišé
květům v zažloutlých záclonách...

Střípek čehosi ještě ale zbyl
kombinací miliónů proměnných,
na příděl dává ze svých sil
polibky rtů v soli smočených...

zbytečně líbajících staré rány...

Publikoval(a): Lugilla, 9.5.2012