Anotace: Tato báseň byla napsána před dvaceti lety v němčině. Je to má báseň, žádný plagiát. Žiji v NSR již 44 let. Do češtiny jsem ji přeložil teprve nedávno. Škoda, že není dovoleno uveřejnit zde i cizojazyčné básně k posouzení originálu a překladu.

Jak Nofretete máš krásnou tvář,
jak krásná antická váza
stojící v zbrusu novém domě
vypadáš!
Jak podivná je ta tvá líc!
Já pravdu čtu si tam - a co víc,
vidím tam také všech světel lásky záři,
a upřímnost až do krve je ve tvé tváři.

Ach kdybych měl jen víc té odvahy!
A méně let, v těch mých zkušenostech!
Být mladý jako ty - zas vše bych hodil na váhy!
Mnohé by poté vyjelo z dráhy,
a srazilo se jak mléko v letním stavení.
Já bych se soužil, ty měla bys trápení. . .

Tak bohudík! Mám ta léta všechna za sebou.
Ty piješ kávu svou, já pivo pod pěnou,
a věci děje, dávajíce se do pohybu, neběží.
Co všechno nečtu ve tvé tváři, co tam neleží?
Jak podivná je přec jen ta tvá líc!
Prastaré moudrosti si tam čtu - a co víc,
kdybych byl zůstal doma dnes
neviděl bych nic!

Nic z toho, co beze slov v ní psáno stojí,
prastará připadáš mi, však v nové krásné zbroji.
Ač mladá do krve, tisíciletá je ta tvá krásná tvář!
Odvahy víc kdybych měl a drzosti,
co ale nosí svatozář,
sedl bych a psal ti básně sáhodlouhé.
Však prosím tě - a sebe - v jedné větě pouhé,

víc nežádej, zanech všech pokusů,
hrát novou roli ve staronovém kusu!
Vždyť sama víš: Obrazy nejkrásnější,
nepatří nikomu a na zdi světa visí vnější,
té galerie výmluvné, té beze slov,
kde nebolí tě nic, když nevlastníš je
a život není proto tvrdý jako kov.

Pro německou slečnu Martinu, která
neměla jen krásnou tvář, ale i povahu.

Publikoval(a): jang-tse, 21.5.2012