Anotace: bÁSEŇ SAMA SDĚLUJE ANOTACI. CO VÍC BYCH MĚL JEŠTĚ PSÁT ?

Ach, ty tvé básně krátké !
Tak upřímné, tak pravdyplné !
Proč je mé srdce tak podivně vratké ?
Protože naladěné je na stejné vlně ?

Tys brala si z bible jen věty holé,
ty, kterým rozumělas bez ptaní.
Já vybíral si ty z rozvitého pole,
dumal nad jejich smyslem, má paní.

Tajemství, které skrývají
jsem chtěl rozluštit a vědět,
co dodnes přímo neprozradí, tají.
Nad těmi zůstával jsem sedět,

a když se mi poté zdařilo
pochopit některé z těch tajenek,
srdce mi v hlavě mozek vařilo,
já ještě v pasti byl a ty už navenek !

Tys psala básně ve větách holých
a já ty rozvité, mnohomluvné.
Ač sklízeli jsme oba v různých polích,¨
sešli se potom, ač nebylo to smluvné,

na jednom krásném poli,
kde sklízet, v srdci někdy bolí,
kde úroda do stodoly se sváží,
o které jen Bůh ví a kterou také stráží,

a jen ty a já víme, kde ta pokladnice.
Co bych ti ještě psal ? Co o tom říci více ?
V ní jak v hrobš jsme tiší, kde se mlčí,
aby ji netrhaly, neplenily zuby vlčí.

Ty znáš její smlčené a tajné jméno.
Nikdy jej neprozraď, má milovaná ženo !
Nikdy to nebyl úděl ženy, mluvit o této vzácné růži.
Ten úkol svěřil Bůh vždy, již od věků, jenom Muži.

Publikoval(a): jang-tse, 27.5.2012