Anotace: ...

Oční víčka unavená,
má myšlenka osamnělá,
bloudí tudy, sem a tam,
místy kde je každý sám.
Tam hněv a cit a rozum stál,
a nad nimi vítr neustal.
To bylo plné nasazení,
tříkrálové obsazení.
Hle jak skoro nedýchám,
a cit ať živou vodu nabírám!
A hněv mi háže pod nohy,
nebezpečné náhody.

A jen ten rozum pořád stál,
snad klid z ledu mu právě tál,
pak otočil se tváří ke mně,
a řekl nahlas a velmi pevně:
"ty mé dítě osamnělé,
Andělům věř z duše celé.
Ač možná bláznů dost je tu,
stále jim je do zpěvu.
Teď spi a ať zdá se ti sen,
že na světě každý je svoboden"

Publikoval(a): Globodecristal, 30.5.2012