Anotace: " Opravdová láska nehledá vlastní štěstí, zapomíná ne sebe, chce se všeho zříci, chce vše rozdat a tím nalézá své štěstí a stává se tak nezměřitelně bohatou." Augustin Wibbelt

Láska je bohatá a tak sama sebe rozdává.
S úsměvem, s radostí hledí do slunečního jitra.
Když nedostane však, čeho si její bytost žádá,
stáhne se odkud kdysi vyšla, do svého nitra.

O co si prosila, bylo jí třeba jak květině vláha.
Vadne a usychá jak podzimní slaměnka,
pro toho, komu jak skvost byla drahá,
jak anděl pokojný, i jak lesní divoženka.

Však není pro něj trest či donucení,
a je jí hrozně v duši, nezbylo ani snění,
žádala živou vodu, žádala pochopení,
a tomu druhému nechtělo se dát.

Myslíš, že jsko dřív může zas milovat,
když uvězněná v pokladnici svého nitra,
když zbavená jejího slunečního jitra,
jen šedivé a těžké mraky vidí na obzoru ?

Skloňována kdysi podle všech svých vzorů,
zbyl jí jen jeden pád ze sedmi, ten do propasti,
od člověka, který ji chytil do své laskavé pasti.
Myslíš, že tím pádem netrpí, když milovaná žena

její poslušnost nestrpí, a byla to jen maličkost,
o kterou prosila a která jí zprvu slíbena byla.
Každý všední den byl pro ni svátek, teď jdou, moje milá
jeden za druhým a každý z nich je Černý Pátek.

Horská kleč nyní, ač byla sosna vznosná,
ač hrozně je jí u srdce, musí být neúprosná,
že chtěla by z života odejít, přestat žít.
Je krutá do krve, ač nechce, musí být.

Protože zralá je nyní jako hrozny vína
na podzim - na své jaro nezapomíná,
kdy byla jak burčák, opojná a mladá,
nyní se však vrátila k ní její hrdá vláda ?

O přízeň se na kolenou neplazí, nežebrá,
vždyť stvoiřená byla z téhož žebra.

Publikoval(a): jang-tse, 9.6.2012