Anotace: Nebo spíš část příběhu mého ... Nemyslím si, že by se jednalo o něco úžasného, ale k zahození to snad taky není... Za jakékoliv rady nebo výtky budu rád - přeci jenom začínám :)

Kolik již přeslo jar a zim ?
Kolikrát mráz mi spálil tvář ?
Kolikrát již přešel noci stín ?
Proč nespatřím již slunce zář ?

Tak dny v mé cele stále plynou
čas vleče se, mě nechal stát,
a proto zřím jen svou tvář stinnou
a duchy, co mi nedají spát.

Človíčka jsem nespatřil
a marně čekám na obrys
postavy, jež zkrátí nudných chvil
lépe nežli hejno krys.

Pokaždé pak za šera
vzpomínám a dlouze,
jak jsem byl toho večera
jat, vlečen a souzen.

Maje je za kamarády,
dnes místo hněvu cítím vděk,
že potají mi za zády
zosnovaly rozsudek.

Pak neslyšně jak čtyři vrány
zjevily se a později
zasadily osudné rány
mně, egu i naději.

Pak bránivše zbylou svou čest
snažily se spasit muj svět.
Však co jednou řečeno jest,
nemuže býti vzato zpět.

Zmizely pak v dáli plavě,
mě nechaly tam venku stát
s myšlenkami v mojí hlavě,
jimž se člověk musí smát.

Tak ztratilo vše pro mě cenu,
oheň muj vnitřní přestal plát.
Proto naposled jsem objal ženu
a šel se v ruce strážných dát.

Jelikož pravdu měli všichni dít -
- soudcové i hlas lidu,
že dokud mohu ublížit,
nedojde duše klidu.

Publikoval(a): Tamy Denet, 9.6.2012