Anotace: Když si nevážíme toho, co máme, z velké výšky dopadáme ...

Po rozchodu krutém teď prolévám slzy,
chci vše zapomenout, ale je brzy!
Proto jen piju a mám v duši splín,
jediná pomoc je milenčin klín.

Ráno mě probudí ošklivý sen,
zas je tu nový přesmutný den.
Práce mě nebaví, strašně se vleče,
tak ať už skončí a pivo teče.

Už ani nespím, jen tupě koukám,
milostné písně si v hlavě broukám.
Po městě chodím, hledím skrz lidi,
poprvé připouštím své vlastní chyby.

Takle to nejde, chci lásku zpět,
chci se jí omluvit, říct jí pár vět.
Všechno se spraví, budem zas spolu,
víno a večeře u jednoho stolu.

Pokorně přicházím k jejímu domu,
vrátí se ke mně, už věřím tomu.
Zvoním a čekám, slyším už kroky,
než dveře otevře, uplynou roky...

Kdo je ten muž? Chci odpověď znát?
Musím doufat, že jen kamarád!
Z dálky však slyším ten překrásný hlas,
jak ptá se: “Miláčku, kdo je to zas?“

Odcházím bez ptaní, svět se mi hroutí,
všechno se rozpadlo jak domek z proutí.
Nade mnou nebe, pode mnou most.
Život je krásný? Já říkám dost!

Publikoval(a): mh109, 10.6.2012