Anotace: Jednoho dne seděla Aisha, nejoblíbenější žena Mohamedova, na obrubně kašny, klátila nohama a pokřikovala na lidi přemírou štěstí, tvář plnou nadpozemské krásy. Mohamed to viděl a nakázal všem svým ženám, aby od toho dne nosily závoje přes obličej.

Já vím, proč prorok Mohamed
svým ženám nakázal zahalené tváře.
Vždyť já se do té její díval
jak do kalendáře
a často v ní četl
nadpozemskou krásu,
a rozuměl jí beze slov.

S tou tváří pak odcházela jinam.
Já nevím. . . . Snad pod jiný krov.
Já nevím . . .
Vždyť já byl beze slov
jak to němé zvíře.
Vždyť jsem to děvče,
posbíral tak těžce,
a nedivím se té tvé nevíře.

Já vím jen jak žena
lásku trousí z měšce,
a jiní si pak berou
co jim nepatří . . .

Publikoval(a): jang-tse, 24.6.2012