Zpověď
Zpověď
Zpověď
I.
V mé mysli je jen tma tmoucí,
jsem teď jako konev vroucí.
Srdce jakoby na poplach buší,
černá skvrna zdobí moji duši.
II.
Mám právě pocity,
za které se velmi stydím,
proč zrovna dnes prvně cítím
upřímnou nenávist, řekni mi!
III.
Vztek a zlobu v sobě dusím,
co všechno si ještě zkusím?
Víc už se prostě nenechám urážet,
nebudou se do mě ustavičně navážet!
Nejistota člověka přiváže,
třebaže obyčejně není srab…
IV.
Je sakra k nevíře,
že člověk se občas chová hůře
než to nejdivočejší zvíře!
Fuj, chce se mi, promiňte mi, zvracet,
vážně ale, nehodlám se k zemi skácet.
V.
V hlavě mé teď listuji,
po vlnách vzpomínek pomalinku vesluji.
Vybavuju si, jak bylo to kdysi krásné,
byť všecko trvalo snad příliš krátce.
Sliby – chyby, rčení jednoduché - pravda veliká.
Na tváři slza se třpytí, chtěla by ven,
já však nechci plakat jen…
Nemohu uvěřit, co se stalo!
Patrně ale muselo se to stát,
osud, ten má přeci svůj pevný řád.
Když ne dnes, tak zítra,
když ne zítra, tak pozítří…
VI.
Nedovedu pochopit,
kde já jsem napáchala nějakou chybu,
vždyť čestností, přísahám vám, slynu!
Je neuvěřitelné, jak jsou někdy cesty snadné,
smutek – zde je, splín – tu máš,
člověče, a kdes nechal kuráž?
To je to jediné, co si zazlívám,
avšak asi taky raději utekla,
i jí bylo určitě nanic,
poněvadž jejich drzost nezná hranic.
VII.
Řekni mi, cítíš ten smutek jako já?
Lituješ toho tak, jako já?
Doufáš také, že může to být ještě dobré?
Vždyť není vlastně ještě pozdě!
Patrně ale nevidíš, či snad nemáš cit?
Jsi hluchý, němý, necháš to tak být?
VIII.
Hej osobo, no ty,
nevěřím ti ani tvoje boty!
Nedůvěřuji, nemám proč,
nemiluji, nemám co, natož koho pak!
Zhruba… tuším… dva roky bylo boží
vše, co mělo, byť malou spojitost s tebou.
Jenže teď? Zlaté časy odpluly si…
Čí je to asi vinou!?
IX.
Čekám, až mi zavoláš,
já vážně nemám v sobě kuráž.
Vše, co mohlo, skončilo špatně,
jsem z události této zcela na dně.
I ten nevinný v sobě cítí vinu!
Já ale přísahám, za tohle, nemohu…
X.
Ty vážně nevidíš tu „lásku“,
kterou jsem stále zahrnována?
Je mi už dlouhou dobu zle,
avšak mlčela jsem zbytečně,
stejně tě vidím zraněného!
I já mám již dost,
smutek střídá zlost…
XI.
Jenomže nemám šanci říct ti,
jak to všecko bylo.
Uvěříš mi? Jí zaručeně ano!
Ty nedokážeš se semnou bavit,
úzkostí velikou trpí denně můj cit.
Ty jen neustále udílíš rady,
jež vypouštíš z lehkomyslnosti
a co já potom s nimi tady?
Nebaví mě být pak s tebou,
vždycky si připadám sama.
Sic pomáháš druhým, chceš snad být oceněn,
já ale trpím, neb můj cit není naplněn…
XII.
Víš ještě vůbec, jak se jmenuju?
Promiň, ale i o tomhle vážně pochybuju.
Já nepovím ti na povel,
co mám právě na duši,
neb jinak se věci tyto sluší!
XIII.
Schoulená v koutě,
uvězněna uvnitř čtyř stěn,
citově strádám, není tu slunečný den.
Myšlenky jsem srovnala, klíč hledala…
Zde měl by být, ano, potřebuji od tebe klid!
Ach, jak mě mrzí, že ostatní, mi neuvěří…
Mám je ráda a nikdy bych je nechtěla ztratit.
Patrně však, vnímají mě také špatně…
Neznají mě, tak jako ty už neznáš mě!
Člověk jeví se takovým, jakým ve skutečnosti není,
to vše kvůli tomu, by jevilo se vše jaksi důvěrněji.
Nerada druhému vyčítám, neb i já stinné stránky počítám,
ale tobě bych vytkla ten věčný nezájem!
Chápu tvé starosti, vnímám tvé povinnosti,
avšak člověk měl by udělat si čas
na sobě blízké bytosti, ba ty nejbližší.
Nemyslíš?
XIV.
Těch řečí, které musela jsem snést…
Zlý sen. Ach, běda!
Párkrát, já v sobě ty nejhorší vlastnosti hledala,
ale nenašla je, tohle vážně nejsem já!
Takovou mě vidíš ty a ještě…
na tom nesejde. Nyní zavelel mi splín.
Kéž už spím!
XV.
Proč dáváš přednost i cizím,
proč ti už vůbec nevěřím?
Je smutné, že ty jsi ten
poslední, komu se svěřím…
Pošpinil jsi mě, s tím se smířím,
avšak mé milované více špinit nenechám!
Přišli jsme už o hodně, teď je konec,
dnes sbal si svůj ranec,
a společně s tvojí maskou vydej se tam,
kam patříš!
XVI.
Do dnešního rána polykala jsem vše,
falešnost, jistou bezcitnost, rozepře.
I tohle skončilo. Dusno už nebude!
Snadno lze udělat z člověka nevzdělance, pomatence…
Ovšem budeme se muset naučit rozhodnout se,
co je snadné a co je správné…
Ani nevíš, jak moc mě všechno mrzí,
neb tvá tvář mi přesto jaksi chybí.
Nechápu. Ty si mou přízeň nezasloužíš…
XVII.
Může se vztah z minusového bodu zvednout?
Těžko věc celou odhadnout,
mě jeví se více než nesnadnou,
ale i opak by mohl být pravdou…
XVIII.
Pozvi mě sám a v klidu,
sedneme si, po mostě se projdu,
probereme příčiny, důsledky – vše,
jedna ošklivá kapitola se nadobro uzavře.
Nikdy jsem tě nechtěla ztratit, milý člověče,
zkus, prosím, najít tu správnou jehlu v kupce.
Ach, jsi v mém srdci! Napořád.
Ať jsi takový, jakým jsem tě vylíčila,
já dobře vím, že vymazat bych tě nesvedla,
stále mám tě snad příliš ráda.
Máš i ty rád někoho jiného, než sami sebe?
To ví nebe…
XIX.
Bůh mě teď ochraňuj,
prostý nevěřící hledá prostou modlitbu.
Co bude dál?
Oni dělali z pravdy hnůj,
já pokouším se o převrat,
jako jedna osoba, tenkrát.
Ona neuspěla, já chtěla bych to dokázat!
Příště mi raději nechoď zamávat…
XX.
Tady máš upřímnou zpověď svého děvčete,
snad, že hlavu ti navždy rozplete!
Vše bylo popravdě řečeno,
bude i toto zcela překrouceno!?
Bůh nás ochraňuj.
ODI ET AMO…
Publikoval(a):
Kateřina Svobodová, 3.8.2012