Anotace: ..

Moji tři chlapi mě vzali poprvé v životě na hokejový zápas! Né, že by byli té lásky a tak mysleli na svou matku a také manželku jednoho z nich, ale jednoduše zneužili mé plánované služební cesty, nacpali se mi do auta a rozhodli, že když už jedu tím směrem, tak by byl hřích to vše nevzít jedním vrzem, jak říkali. Proti mým protestům, že sice přežiji, že jedou se mnou, ale přeci jenom bych se po práci raději toulala s tisícovkou v kapse od drahého po Afíku a lovila nějaké knižní klenoty, mi sdělili, že toto nepřipadá v úvahu a raději půjdu za 170 korun českých fandit, abych netrpěla v době jejich nepřítomnosti nudou. Ach, zastesklo se mi po neexistující dceři. Ještě, že ten náš pes je aspoň holka!

Přesně v 17:03 jsme vstoupili do Tipsport arény, kde jsem se zasekla v osidlech turniketu, ze kterých se mě cca dalších pět minut snažili pořadatelé vysvobodit, za účasti nelichotivého pískotu z fronty nadržených fanoušků a povzbuzování typu "ty krávo, nevíš, kudy je vpřed?" anebo "kterej blbec to zase brzdí?!" Přemýšlela jsem, jak rychle poznali, že jsem z venkova.

V 17:10 jsem si to už vesele funěla po boku svých drahých synů a šampióna směr kluziště. Asi v zájmu sponzoringu arény, si mé drahé děti zakoupily za nehorázný peníz pití a pivní tyčinky. Při představě, jak dlouho pracuji na to, co moje děti dokážou za necelých pět sekund rozfofrovat, na mě šly pomalu mdloby.. dnes, již podruhé.

17:15, sedíme! Židličky jsou poněkud těsnější, zcela ignorující míry normálního člověka, jako jsem já a proto se modlím, aby naší řadou neprocházelo moc lidí, protože mám oprávněné obavy, že až se pokusím vstát, na mém zadku zůstane přišpendlená, jako nelichotivá ozdoba i ona úzká židle. Nakonec se lehce uklidním, aréna je poloprázdná, tak snad..

17:16, moje obavy se beze zbytku naplní, do arény proudí davy fanoušků a má židlička, držící se mého zadku jako vosa bonbónu, svou spodní částí div nevypíchne holčičce za mnou obě oči.

17:30, děcka letí k ledu a když se dožaduji u šampióna vysvětlení, je mi sděleno, že za chvíli přijdou hráči a kluci si s nimi šli plácnout.

17:35, začíná rozbruslení. Hudba duní arénou, jedna reklama střídá druhou, kotel se plní nadšenými fanoušky, začíná mě pohlcovat atmosféra a cítím v sobě jistou míru dojetí, aniž bych si byla jistá tím, zda se mi stýská po nekoupených knížkách, či se mi tu přeci jenom začíná líbit. Z tohoto trapného stavu mě vyvede puk, který mi prosviští těsně kolem hlavy s poučením staršího "vidíš, já ti to říkal, kdybys sledovala led, byla bys v bezpečí!". Následně jen v šoku registruji, jak se mé pubertální dítě pere asi s pětiletou holčičkou o tu malou a černou, zabijáckou věc. Syn vyhrává, ale jako správný gentleman holčičce okamžitě poradí, ať si počká na další. Kde jsem jen udělala chybu??!

17:50, začíná komentátor za pomoci účastníků vyvolávat jména domácích. Vyvolá jméno, fanoušci v odpovědi hulákají hráčovo příjmení. Jsem neuvěřitelně pyšná na svého staršího a především toho malého, jak dokonale znají jména všech hráčů. To jsem nevěděla, že ten hokej tak baští! A vůbec mi nevadí, že mi díky nejenom jeho řevu praskají ušní bubínky a třeští hlava.

17:51, mé nadšení a pýcha opadá, když si všimnu obrazovek nad ledovou plochou, na kterých jsou promítány fotky hráčů, spolu s jejich jmény.

17:52, přehodnotím situaci a jsem alespoň pyšná, že moje mladší dítě umí tak krásně a rychle číst! Myslím ta příjmení! Dokonce se odhodlám, začít řvát s nimi a s nápovědou, svítící na obrazovce, nadšeně zaječím "Škoda!" Můj odhodlaný hlásek se osamocen line arénou a fanoušci okolo mě propadají v hurónský smích. Začaly totiž reklamy!

17:53, hráči mizí v šatně, aréna je téměř do posledního křesla zaplněná, ještě sedm minut a vypukne to. Starší mě úspěšně polévá předraženým ledovým čajem a s puberťácký otráveným výrazem a protočenýma panenkama mi, asi jako na omluvu, sdělí "se stane né?" Nemám čas mu ani vynadat.

17:54, hala duní, fanoušci skandují, vzduchem víří fanouškovské šály a čepice, nafukuje se brána domácím hokejistům.

17:58, nastupují hráči na led, fanoušci ječí a dupou a já se cítím trapně, protože jsem po svém předešlém fiasku ještě nenalezla dostatek odvahy se přidat.

18:00, začíná zápas. Mám problémy zvládnout sledovat tu malou černou věc a tak jsem občas starším napomenuta, že koukám špatným směrem, zatímco mladší mě rovnou zabíjí naprosto pohrdavým pohledem. Sprostá slova létají vzduchem a já jenom přemýšlím, jak moc se asi zafixují do podvědomí osmiletého dítěte. Asi hodně, protože vzápětí vedle sebe slyším mladšího, jak řve "ty vole, to si snad děláš prdel!" Pokouší se o mě mdloby. Když si starší uvědomí důvod mých mrákot, mile mi řekne "helevolemami, neblbni, tady nás nesmíš okřikovat, byla bys trapná!" Ač nejsem pro fyzické tresty, má ruka spontánně vyráží vpřed, proti jeho hlavě, avšak naprosto mine cíl (aaau!), protože právě hosté sází "našim" první gól a moje dítě si stoupá a ječí "to snad není pravda, vy buzny plzeňský!". Cítím naprostou bezmoc. Chce se mi plakat. Šampion se na mě přiblble usměje, jako, že dobrý! Přiblblý úsměv, vykreslený naprosto jiným důvodem, opětuji. Raději vyrvu svůj zadek ze židličky a jdu se projít na záchod. Je přesně 18:27 a já zjišťuji, že to byl docela blbý nápad. Záchod sice nalézám relativně brzy, ale jakmile se chystám odejít z kabinky a umýt si ruce, s prvními hmatatelnými náznaky paniky zjišťuji, že zámek se zasekl! Proboha, ještě tohle!! Lomcuju dveřmi, jak divá, ony ale ne a ne povolit a tak jen zaječím "pomooooc!" a s údivem sleduji, jak se dveře pomalu otevírají a nějaká starší usměvavá paní se mne ptá, zda jsem v pořádku. Asi moc ne. Proč jsem jen ty dveře tolik rvala k sobě a ne od sebe??! Nojo, no, občas máme všichni zatmění! Celá rozrušená vyběhnu na chodbu, abych zjistila, že naprosto nevím, kde jsem a už vůbec netuším číslo naší řady a tím ztrácím naprosto všechny záchytné body. Bloudím jenom dalších dvacet minut, než si vzpomenu, že mám mobilní telefon. Pomoc je na světě!

Během druhé třetiny na sebe začínám být právem hrdá. Už celých pět minut, se naprosto skvěle orientuji na ledě a ani jednou jsem neztratila puk ze svého zorného úhlu. Při tom všem soustředění asi působím dost strnule, protože synek je mým netečným a soustředěným chováním naprosto znechucen a nutí mě tleskat a skandovat hesla jako "Dy-na-mo" a taky "Paaar-du-bi-ce!" Tolik úkonů najednou bohužel zatím ještě nejsem schopna zvládnout. Dostáváme další gól a fanoušci domácích začínají být evidentně otrávení. Otrávená jsem i já. Do sedadla mi nepřetržitě kope asi desetiletá holčička za mnou a tak, po jejím asi stopadesátém nakopnutí, se na ní mile otočím a zavrčím "přestaň!".. Holčička se lekne natolik, že na mě vysype celý pytel paprikových brambůrků, které se mi úžasně vpletou do vlasů. Tatínek ji konečně okřikne za její chování a odpovědí mu je "ty mě nemáš rád, ty na mě řveš!". Taková malá a už taková vyděračka! Mám sto chutí jí vylít zbytek našeho ledového čaje na hlavu! Od tohoto nekalého úmyslu mě odradí jen jedno. Gól!!!!! Snažím se synovi udělat radost a tak okamžitě vstanu a tleskám a ječím a.. synek kroutí hlavou a dí "tyjovolemami.. a nevadí ti, že jsme ho dostali my?!" Chyba se vloudí no!

0:3

Přestávka.

19:25, začíná třetí třetina, která mě naprosto pohlcuje. Domácí, kterým údajně fandím, jsou agresivnější a rozhodnutí, vybojovat si svoje místo na slunci, což se jim posléze daří.

1:3

Opatrně se rozhlížím a když vidím jásot na naší straně, přidávám se, vstávám, ječím a kdo ví, co ještě. Vedle sebe jen slyším spokojené "helevolebrácha, se chytá, dobrý co?" Výborný!

2:3

Chytám se už naprosto bez problémů, zjistila jsem totiž, že "naši" mají dresy červené a ti druzí bílé a když se na tuto "drobnost" zaměřím, nemohu se již znovu seknout a tak spolu s pardubickým kotlem jen skanduji "góóóól!". A nikdo, mě neokřikuje!

19:44, Pardubice vyrovnávají, aréna šílí a já s ní.

3:3

19:47, začíná prodloužení. Bohužel je vyloučen jeden z pardubických hráčů a Plzeň triumfuje a vsází poslední gól dnešního večera.

3:4

Jakmile se puk dotkne branky, pardubičtí fanoušci se zvedají a odcházejí. Jen my setrváváme na místě, protože kluci šli lovit podpisy hráčů na dresy a kšiltovky. Nechápu, proč se tak rychle hala vyprazdňuje a proč hráči nestojí svým fanouškům alespoň za potlesk. V dobrém i ve zlém, nebo ne? Na sáhodlouhé úvahy nemám prostor, řítí se ke mně nadšeně moje děti a ječí. "Mám to, podepsal se mi Sýkora a Čáslava!" To, že tyto dva hráče už tam mají podepsané nejméně jednou, v tuto chvíli neřeší..

20:08, tak děcka, jede se dom! A né, nechte tam sakra ten automat na horkou čokoládu, si myslíte, že jsem "oslíčku otřes se" či co..??!

Publikoval(a): Amelie M., 22.10.2017