Anotace: Ve vší úctě s humorem.

Tak jsem zase nedávno měla svou slabší chvilku. Po druhém pivu mě přepadnul zvláštní stav, možná ho znáte, kdy nevíte, jestli vás šimrá bránice z důvodu očekávaného záchvatu sebelítostivého pláče, nebo očekáváte spíš tragikomický smích a v duchu se modlíte za spolehlivost svého močového měchýře. Prostě přišla zas. Ta otázka, co do háje dělám v životě špatně, že potkávám samé adepty na hospitalizaci v psychiatrickém zařízení, nebo alespoň potenciální klienty nějaké intenzívní psychoterapie. Po dalším hltu mi pak z ničeho nic, možná to přišlo odněkud shůry nebo to byla pravda ukrývající se v každém doušku alkoholu, došlo, že vrána k vráně sedá. Že similia similibus solvuntur, podobné se rozpouští v podobném. Že ten největší blázen jsem nejspíš já!

Těžce jsem polkla. Hm, to by souhlasilo. Hned jsem si vzpomněla na to, jak v obchodech z regálu vždy vytahuji až to zadní, druhé balení, protože není tak ohmatané. Jak si představuju, jaké by to bylo bydlet v domečku na vodě, pokaždé, když jím knedlíčkovou polévku. Jak se skoro každé druhé ráno probouzím s tím, že nevím kdo jsem, v jakém žiju období, kde žiju a kolik mi je let a že trvá minutu až dvě, než přijdu k sobě. Jak vždycky, když v autě přejedu kolem přes hranu kanálu kontroluju, zda tam náhodou neležel člověk v rigor mortis a já ho nepřejela Jak si na veřejných záchodcích představuji, kolik zadků přede mnou už sedělo na tom prkénku, kde teď spočívá zadek můj. Pak se přece nemohu divit, že přitahuji do svého života stejné exoty, jako jsem já. Následovala velmi krátká rekapitulace mužů, kteří v mém životě hráli nějakou roli, přičemž pozornost se zaměřila na ty největší experty.

Rozdělila jsem je do dvou základních skupin. V té první byli dva. A měli hodně společného. Říkala jsem jim pracovně „hledači osvícení“, „enlightenment seekers“. Mnohdy mě napadlo, že kdyby zrovna ti dva nakonec skončili spolu, nejspíš by toho osvícení opravdu „dosáhli“. Já, zastávající názor, že osvícení , respektive Bůh se nehledá, to prostě je a stane se, že to konečně člověk v jednu chvíli zkrátka prozří, jsem tu jejich urputnou snahu moc nechápala. Společným znakem hledačů byla tendence přehnaně sledovat hodiny, pomocí nichž k nim promlouvali andělé, neustále sledovat webové stránky typu vestirna.com nebo cestyksobe.cz, popřípadě breatharian.eu. Šli za Bohem. Přes mrtvoly. Abych to zkrátila, pro „enlightenment seekers“ jsem byla překážkou na jejich cestě, asi jsem měla moc tlusté sklo.

Pak tu byli nerváci, pracovním názvem „zatměnoočáci“. S nimi se člověk nenudil, občas si vyzkoušel wrestling nanečisto a otestoval, jak je na tom se svojí trpělivostí. Dost často jsem se dozvídala, že spousta věcí je vlastně moje vina. Docela se divím, že má existence ještě nebyla spjata třeba s krizí na Krymu, i když co není, může být.

To by bylo ve zkratce vše k údělu bláznů. Míváme bláznivé vztahy. Ale protože jsme zkrátka insane, všecko nakonec bereme s humorem. A já už vím, že s chlapama je to jako s pivním ležákem. Jsou všude dostupní, ale nikdy nevíš, jak moc stabilizovaní.

Publikoval(a): Modrozelenýma očima, 19.4.2018