Anotace: Něco ze života

Městem projížděl montážní vůz Dopravního podniku města Zlín a technik oživoval fungl nové výdejní automaty na jízdenky u vybraných zastávek MHD.
Pokrok nejde zastavit, doba je moderní a tak i město Zlín udělalo krůček k pokroku.
Už nebude nikdo závidět pražákům takovou věc, jakou je automat na jízdenky MHD, který slouží cestující veřejnosti ve dne v noci.

Byl letní podvečer a popíjel jsem s kamarády lahodné přerovské pivo, na které pravidelně chodíme do restaurace na zahrádce vedle zlínského zámku.
Piv bylo vypito o něco více a nálada byla skvělá, chtělo by to jít se ještě někam pobavit, ale byl před námi poslední pracovní den. Dopili jsme a zaplatili útratu.
Rozloučili se a zamířili k domovům.

Šel jsem s kamarádem na trolejbusovou zastávku.
Přicházíme, a co u ní vidíme nového, zvláštního?
Nový výdejní automat na jízdenky!
To je výborné.
Už jsme také moderní město, už si tady můžeme z automatů koupit nejen cigarety, bonbóny, ale i prc gumy ale ode dneška i jízdenku do trolejbusu!

U této novinky stála nějaká babka, okukovala ji, a kdo ví, jestli dobře viděla na návod k obsluze, jedno bylo na první pohled jisté, nevěděla si rady, co má udělat, aby jí automat vyplivl jízdenku.
Hleděla a hleděla, byla z toho celá nejistá.
Pomyslel jsem si, co by to byl za den, neudělat si nějakou legrandu!
Tohle byla ta pravá a skvělá příležitost.

Na zastávce jsme byli v tu chvíli jen my tři.
Kámoš Jaryn, já a babka.
Naklonil jsem se k Jarynovi a rychle řekl, co má udělat, že ta babka od automatu určitě odstoupí, že to vzdá.
Taky že jo.
Kousek poodešla, nevěděla co s ním má a musí udělat.
Automat na jízdenky byl volný.
Přistoupil jsem k automatu a zvědavě si jej prohlížel tak, aby mě babka zaregistrovala a mohla pozorovat.
"To je zas jakási novota, kdo se v tom má vyznat!", povídám nahlas, pootočím se a vidím jak babka souhlasně pokyvuje hlavou.
"Dovolíte!", ozval se náhle Jaryn, "rád bych si koupil jízdenky, za chvilku přijede trolejbus."
Udělali jsme mu místo.
Jaryn si přečetl návod a rychle vhodil do malého otvoru mince, tak, aby si toho nevšimla.
Pak se naklonil k automatu.
Stručně a nahlas řekl : "Prosím dvakrát jízdenku do Otrokovic!"
Chvilku počkal a nenápadně stiskl patřičné tlačítko.
V přístroji to zavrčelo, zacvakalo a do přihrádky spadly vytištěné jízdenky.
S úsměvem světáka nám je jakoby nechtěně ukázal.

Babka na to hleděla jak husa na blesk.
Poodstoupili jsme o kousek dál a čekali, co bude následovat.
Nemýlili jsme se.
Babka se naklonila k automatu a tiše, nesměle, řekla: "Jízdenku do Malenovic."
Automat nic.
Nereagoval.
Přicházeli nějací lidé.
Babka stála u automatu a několikrát už nahlas, nakloněna, do něj volala: "Jízdenku do Malenovic...Prosím!"
Smíchem jsme se mohli potrhat.
Jaryn to už nevydržel a poradil jí, co má udělat, aby lístek z automatu vypadl.
Poděkování jsme se nedočkali.
Sotva z automatu dostala jízdenku, tak na nás začala křičet, že jsme chuligáni.
No, nevděk světu vládne.
To se už rozesmáli i ti, co přišli na zastávku o něco později a viděli a slyšeli, co u něj dělala.
Pochopili o co tady šlo.
O legrandu.
Babka ne.

Všichni jsme spokojeně nastoupili do trolejbusu a rychle si označili jízdenky ve strojku u dveří.
Všichni až na babku.
Nějaká paní to už nevydržela, vstala a vzala jí jízdenku a ukázala, kam ji má příště zasunout, aby byla správně označena.
Babka si to zkusila a s úsměvem vítěze popošla trolejbusem a jistě si chtěla sednout.
Ale v trolejbuse nebylo jediné volné místo, všechna sedadla byla obsazena.
Seděl jsem s Jarynem na sedadlech za řidičem a viděl a slyšel vše z odstupem několika metrů.
Cestující se lhostejně dívali tupě z oken, nebo před sebe, ale její smutný výraz, asi z toho, že ji bolí záda, nebo celé tělo, nebo hlava z toho, že nerozumí těm novotám, to neviděli. Viděli, ale vidět nechtěli.

Než jsem vstal, abych jí uvolnil místo, tak mě předběhla svým rázným rozhodnutím.
Dodala si odvahu a oslovila nejbližšího sedícího kluka, který se bavil s kamarády.
"Můžeš mně prosím uvolnit místo, abych si mohla sednout?"
Kluk měl jiný smysl pro legraci než my.
A to neměl v sobě jistě ani jedno malé pivko.
"Jo, babí, můžu."
Odmlčel se a otočil se ke kamarádům s výrazem v očích, který mohl znamenat jedno jediné. Koukejte, co bude následovat!
"Ale máte vůbec platný lístek, označila jste si jej?"
Babka mu strčila před nos jízdenku.
"To víš, že mám! A už mám těch novot dost! Tak budeš tak hodný a pustíš mě už sednout?"
Kluk se začal smát na celé kolo a s ním i jeho kamarádi, sedící vedle.
" No jo, lístek sice platný máte, ale je do druhé řady a místo máte okna!"

Někteří cestující okolo nich se nahlas zasmáli, jiní marně zakrývali pousmání.
Já se najednou styděl.

Publikoval(a): Tonyend, 27.4.2012