Anotace: Tak tady mě máte. Jmenuji se pěkně prosím Matyáš, ale kluci mi občas říkají Matáši. To aby mě pozlobili. Inu, já je občas také zlobím. Ale jenom tak malounko, protože na to mám pramálo času....

... Mám totiž mnoho povinností. Maminka si třebas přeje, abych hrál na housle. A tak tam každý pátek jezdím. Jé, kdybych mohl, tak bych odtamtud nejraději utekl. Jenže nemůžu. Musím každý den, co se nasnídám, pilně cvičiti, abych když už něco dělám, dělal prý pořádně. Moc tomu sice nerozumím, ale jinak bych dostal vynadáno. Tak radši hraji a nic nemluvím, i když maminka říká, že občas mekám jako koza.

Každé ráno pak mžourám do not a přemýšlím, která to asi je. Špatně na to vidím, víte. Nosím brýle. Jenže je nikdy nemohu najít. Natož někdy po ránu. To vám pak prolezu kde co, abych je vylovil. Ale mám podezření, že v našem domě bydlí ještě nějaký černý spolubydlící,
o kterém neví ani moje maminka. A to vám povídám, když o něm neví ani naše maminka, tak to už se umí panečku skrývat.

Zítra tam budu muset zase. Ach jo, nejraději bych tam vůbec nejezdil. Jenže vysvětlete to mamince. Ta si nedá říct, i kdyby mě tam měla dotahat za uši. Jako tuhle u večeře. To jsme vám takhle všichni seděli u jídelního stolu a těšili se na večeři. Já, moje sestra i tatínek. Ten si zrovínka četl noviny. Maminka vařila polévku a celým bytem se linula nádherná vůně. Už jsem měl vážně velký hlad. Jenže to nebylo jediné, na co jsem se tak těšil. Radoval jsem se, jak u večeře budu moci všechno říct. A jak mamince povím, že už na ty housle k té paní učitelce chodit nebudu. Byli jsme domluvení i se sestrou. Ta tam totiž také nechce chodit, i když nehraje na housle, nýbrž na klavír. A tak jsme se už těšili moc.
„Jaký jste dnes měli den?“ povídá maminka a přitom nám rozlévala polévku.
„Mami?“
„Co pak je zlatíčko?“ povídá maminka k mé sestře.
„Já už tam chodit nebudu!“
„Já ale vůbec nevím o čem mluvíš.“ řekla maminka a přitom sebrala tatínkovi noviny z rukou a hodila je na zem.
„O KLAVÍRU!“ zaláteřila moje sestra. „Už tam NECHCI chodit!“
V tom se do mě vlila všechna odvaha a i já jsem zvolal: „A já taky ne!“
„Malý muži a mladá dámo, koukejte se uklidnit! Co na to říkáš, drahý?“ vlídně se zeptala maminka mého tatínka.
„Já myslím, no...asi bychom měli vědět důvod. Proč?“ a tatínek se na nás jenom tak smutně podíval a pokrčil rameny.
„Já myslím, že to není důležité. Domluvili jsme se, že minimálně do konce tohoto roku to dochodíte.“ odvětila maminka a všechny tři si nás změřila pohledem.
„ALE..“ povídá moje sestra.
„Bez diskuze!“
To maminka neměla říkat. Moje sestra pak vždycky zrudne jak rak a pak to schytám akorát já.

Když jsem byl druhý den ve škole a hrál s klukama fotbal, přijela pro mě maminka, že už prý musíme jet. Že mám za chvíli hodinu houslí a jinak bych přišel pozdě. Snažil jsem se dělat různé drahoty, ale nebylo mi to nic platné. Maminka mě prostě popadla za límec a hurá se mnou do auta. Pak jenom zmáčkla spojku, plyn a už se jelo.

Dorazili jsme tam a honem rychle nahoru. Schody jsme brali hezky po dvou. Tak to vypadalo, jako bych za maminkou jenom tak vlál a můžu vám říct, že se mi to dvakrát nelíbilo. Když jsme dorazili na hodinu, musel jsem si pěkně očistit boty, zaklepat a pak až teprve vejít. Tenhle den měla pani učitelka nějakou špatnou náladu, i když těžko říct. Mně přijde, že je mrzutá každou chvíli.
„Tak jestli pak jsi celý týden pilně cvičil?“ ptá se mě. Tak jsem jen tak zavrtěl hlavou, jako že ano.
„No tak tedy spusť. Počkat! Kde máš brýle?!“
Tak jsem se horečnatě podíval do aktovky, ale brýle jsem nenašel. Tak jsem zase zavrtěl hlavou. Tentokrát jako že je nemám.
„No tak hraj!“ A tak já jsem tedy začal hrát, i když pani učitelka se zdála být rozmrzelejší než předtím. Když jsem se pak po ní mrčkem podíval, viděl jsem, jak kroutí hlavou a přitom povídá
„Paganini z tebe tedy rozhodně nebude!“

Když jsme pak oba zdárně přežili hodinu, vydal jsem se nahoru do knihovny, abych tam počkal na sestru. Ta měla hodinu hned po té mé. A tak jsem si tedy vyběhl pár schodů a už jsem byl v knihovně. Je to totiž všechno v jedné budově a tak je tam člověk einzwei.

Taky musíte číst knížky? Já jo a občas to dělám hrozně nerad. Nejraději mám komiksy, ale to se zase nelíbí mé mamince, a tak se je snažím číst tajně, aby o tom nevěděla. Jak jsem se vám takhle procházel mezi regály a koukal se na přední obaly knížek, zaujala mě jedna s rytířem na přední stránce. To vám bylo něco. Hned jsem se do ní začetl. Možná byste se někteří divili, jaký měli těžký život, ale to vy určitě budete znát. Ale já jsem teda koukal. Ten rytíř měl krásné brnění, které se lesklo až do dálky. Velké kopí, přilbici s hledím a co by to byl za příběh, kdyby v něm chyběla krásná princezna?

V tom jsem se podíval na hodiny a zjistil, že už bych měl být zpátky dole a čekat na svoji sestru, abychom pak společně mohli jít domů. Popadl jsem knížku a úprkem jsem utíkal ze schodů. Stál jsem přede dveřmi, ale nikdo tam nečekal. Nikdo mi nehuboval, že bych už tu měl dávno být. Dveře byly zavřené. To je zvláštní, vždyť moje sestra by už měla mít dávno konec hodiny. Tu se otevřely dveře a z nich vyběhla moje sestřička, celá uplakaná. To jsem se vám ale rozohnil. Tak to ne, ty jeden draku. Takhle se k mé sestřičce chovat nebudeš!

Bylo Vám to jako ve snu. Ucítil jsem, jak mi najednou těžknou nohy a vůbec bylo mé tělo těžší a těžší. Tu jsem uviděl, jak se moje oblečení proměnilo v brnění. Na hlavě mi přistála přilbice, pode mnou se objevila klisnička a v ruce místo aktovky se objevilo kopí. Stojím tam jako opařený a jen zírám na tu krásu přede mnou. Je tam nádherný zámek, s mnoha věžičkami, okenicemi a balkonky. Na jednom z nich se prochází krásná princeznu. Ta vám je ale krásná. Dlouhé, plavé vlasy a jak krásně zpívá. Jemináčku, vypadá skoro stejně jako moje sestřička. Hm, ale na tuhle princeznu je takový lepší pohled. No to snad ne! K zámku se blíží obrovský drak, který má tři hlavy. Popadne princeznu do pařátů a letí směrem k lesu. Tak to ti ty draku nedaruji. Hyjé koníčku, musíme ho dohnat. Pobízím koně co to dá, ale bohužel nemá žádný pedál na plyn, tak ho není jak zrychlit. Kůň však stejně běží jako s tryskem o závod. Tu se najednou vzepne na zadní a já padám do nastražené léčky. Nade mnou i pode mnou je síť, která mě do sebe uzavírá. Ozve se pronikavý smích. Já vám mám takový strach. Ale nemůžu zalézt do peřin jako vy, to nejde. Tu z každého stromu vyskočí loupežník. Ti jsou ale děsiví. Šklebí se na mě, fuj, dokonce i zuby mají takové zplesnivělé a krom toho, už určitě dlouho nebyli u paní holičky. To já poznám!

Najednou se vám takhle rozestoupí a mezi ně vjíždí chlapisko na koni. Zdá se mi, jako bych místo loupežníka zahlédl maminku. Jenže maminka, i když se jí občas dosti bojím, takto hrůzostrašně nevypadá. Maminka nemá pásku přes oko a kolem boků bambitky. Ten vypadá jako hlavní náčelník. Popadne síť i se mnou, a vláčí mě lesem a pak cestou. A když jsem úplně pomlácený až běda, tak se konečně zastavíme. Kde to ale jsme? Vůbec to tu nepoznávám?! Zvláštní místo, všechno kolem je ohořelé, nic tu nekvete, nic nevoní. Jenom před námi se vypíná ohromná jeskyně. A v tom mi to dojde! Jenže než stačím nějak zareagovat, z jeskyně jenom vylítne pytel dukátů. Loupežníci jej schlamstnou a jsou ti tam. Jenže já ta tam nejsem. A tak sebou jen tak háži v síti, až se mi z ní konečně podaří vymotat. Oj to je smradu. Tak já se zašklebím, třeba se toho ten drak lekne, až mě uvidí. Třeba taky ne.

A tak já se vám odhodlám a vyrážím do jeskyně. Nejdříve nic nevidím, všude je totiž tma. Ale pak se rozhoří plameny a celá jeskyně je úplně ozářená. To není možné. Drak tam sice je, to ano a princezna také. Všechno by souhlasilo. Ale ten drak je asi umělec. Princezna je sice připoutaná obrovskou koulí za nohu, ale k tomu sedí u klavíru a hraje a hraje, div se klavír nerozbije. Drak vypadá, že spí. Má všech šest očí přivřených a z tlam mu vychází notičky. Jenže když si mě princezna všimne, přestává samým leknutím hrát a to neměla dělat. Nejdříve drak otevře jedno oko, pak druhé. Pak další, až otevřel všechny oči, co má. Že by se na mě hezky díval, to se říct nedá. Jé, on ke mně přibližuje hlavu. Pomoc, mamí, co když mě chce sežrat? No nemyslel já si to? Ale co teď? Nožičky mám, to jo, ale jakoby mi je někdo přikoval. Až tak jsou těžké. Už, už, dej tu tlamu pryč, přece mě nesežereš. Vždyť by ti ten plech tlačil v břichu.

A tak jsem radši zavřel oči, abych neviděl, jak mě chce sníst. Čekal jsem, jak to asi bude bolet, ale nikde žádná bolest. Tak jsem zase otevřel oči, abych věděl, jestli už náhodou nejsem v tom jeho panděru. No co vy víte, třeba draci ani nekoušou, třeba vás jen takhle popadnou a než zjistí kde jste, tak jste zase jinde. Ale on mě nesežral. Stál jsem tam dál, akorát bez přilby. Tu mi pacholek sebral. Tak se na něj zamračím a ukazuji mu, aby ji vrátil. Říkal jsem si, že bych mu to mohl zkusit říct, ale tomu by on asi stejně nerozuměl. Jenže on se k tomu nějak neměl, aby mi ji vrátil. Spíš na ni jenom tak zlehýnka dýchnul a tu se ta má přilba proměnila
v železné housle. No to mi ještě scházelo, že jsem si jí nesundal, než jsem sem vešel. A jenom tak vrtím hlavou, že jako hrát nebudu. Ale tu se drak rozeřve a začnou šlehat plameny. To radši ne, to se mi nelíbí. Tak popadnu ty housle, že jsou ale panečku těžké, a přemýšlím, co bych tak drakovi zahrál. Ale drak se neuklidňuje a pořád na mě řve, a tak já už radši začínám hrát, aby neřval ještě víc.

Teda to vám bylo. Ze začátku se ozývaly jenom takové divné tony. Ale já na to nedbal a hrál dál a dál. Ke svému překvapení, já jsem se vám rozehrál. Sám jsem sebe takhle nikdy neslyšel. To vám byla ďábelská muzika. Měl jsem pocit, jako by mě ty housle ovládly. Jako kdyby hrály místo mě. Jé jak to? Mě vám rostou vlasy! Ale jakým tempem, to jsem ještě neviděl. U ramen se zastavily a na tváři mi naskočily kotlety. No to je něco. A teď nohy. Oproti tomu jak byly předtím ztuhlé, tak teď se vám začaly pohybovat z místa na místo a já jsem se vám začal točit jako čamrda. No bylo to celé rychlé. Já sám jsem na to koukal jako blázen a myslím, že drak taky a princezna asi zrovna tak. Drak vám byl z toho tak zmatený, že mě nejdříve začala sledovat jedna hlava, a pak druhá, a pak i ta třetí. A to už v tom byl takový zmatek, že se ty hlavy do sebe zamotaly a místo krků měly jeden veliký uzel. Ten bych tedy nechtěl rozvazovat. Ale já nepřestával a hrál jsem stále dál. Na housličkách už začaly přeskakovat plamínky a tak mě něco napadlo. Dotočil jsem se až k drakovu oku a jak tak na těch housličkách přeskakovaly jiskřičky, malinko jsem se sklonil a jedna přeskočila i na draka. Panečku, ten vám vyváděl. Drak sice oheň plivat může, to ano, ale když vy na něj taky ohněm, tak to už se mu moc nelíbí. Vyletěl vám nahoru, jenže asi zapomněl, že je v jeskyni a že nahoře je strop. Tak se vám do toho stropu praštil a pak sebou praštil na zem. To vám byla rána. Až to zatřáslo i se mnou.

„Matyáši, probuď se!“ třásla se mnou maminka, jakoby mě chtěla probudit.
„Co se to děje? Už je po drakovi?“
„Jakém drakovi? Cestou v autě jsi usnul. Tak si honem pospěš, za chvilku vystupuješ!“
No jo, já bych na to úplně zapomněl! Vždyť já mám dnes koncert!
„A David už tady je? Máme hrát přeci spolu!“
„Všichni už jsou připravení. I paní učitelka. Tak už běž a hezky hraj, ať na tebe můžu být pyšná.“

A tak nebylo cesty nazpět. Vydrápal jsem se po schodech na horu, kde už čekal můj kamarád a pani učitelka. Oba připravený s houslemi. Pani učitelka pokynula a tak jsme všichni spustili. Teda nedá se říct, že by nám to dvakrát šlo. Au, teď to tedy pěkně zaskřípalo. Škoda, přál bych si mít zpátky své železné housličky. S nimi by se mi jistě dobře hrálo. A tak jsem se snažil hrát, ale pani učitelka se jen mračila. A mračila se čím dál tím víc a víc. Až nakonec ke mně přistoupila a těma svýma přísnýma očima se na mě podívala a naklonila se nade mě. Asi mi chtěla ukázat, kde mám hrát. Třeba si myslela, že jsem omylem přeskočil řádek. Jenže jakmile to udělala, tak jí spadly brýle z nosu. A to už se vám pak na mě tak přísně nekoukala, to spíš už tak mžourala. Možná ani nevěděla, kde vlastně jsem. S Davidem jsme na sobě nesměli nechat nic znát, a tak jsme dál pokračovali v hraní. Jenže pani učitelce to tak nešlo jako předtím. Celá se vám začala potit a rudnout. A jak byla zpocená, tak jí splaskl i drdol, který měla na hlavě. No moc jí to hraní nešlo. Asi byla nervozní. To já nevím. A jak vám ten krk u houslí držela tak křečovitě, jedna struna praskla a švihla pani učitelku do zad. Ale my pořád hráli a hráli, i když jsme z toho byli oba docela vykulení. Pani učitelka se snažila situaci zachránit, i když se mi nezdálo, že by se jí to moc dařilo. A jak se snažila tu přehozenou strunu dostat zpátky a přitom pořád hrát, tak se jí ta struna zachytila do hábitu, co měla na sobě. Když pani učitelka konečně přehodila strunu nazpátek, omylem si přehodila přes hlavu i ten svůj hábit. Do něj se vám pak zamotala úplně, až vám spadla a skutálela se z podia směrem k divákům. A to už jsme s Davidem nevydrželi a začali se smát, a smál jsem se pak i v autě a i u sebe v postýlce, když jsem si vzpomněl, jak pani učitelce splaskl ten drdol a jak měla přes sebe ten hábit. No kdo ví. Třeba už od příště budu opravdu chodit k někomu jinému.

Ua, to jsem ale unavený. Už půjdu na kutě. A vy taky děti. Dobrou noc!

Publikoval(a): Vošátko, 3.1.2014