Anotace: Klasická pohádka, poněkud veršovaná.

Povím vám příběh, co jsem poslouchal.
Malým klukem byl a můj děda jej povídal.
Před spaním ji říkal a já krásně usínal.
Prosím dovolte, abych vám ji odříkal.

Bylo, nebylo, ale spíše bylo.
Království co růžemi vonělo.
Každé ráno do krásy rozkvétalo.
Jak šťastně se lidem tam žilo.

Král a královna dobře té zemi vládli.
Šťastní byli, se srdcem vroucím se milovali.
Z jejich lásky dcerku do kolébky položili.
Velkolepou oslavu v celém království uspořádali.

Růžovou barvu měla a jak sladká byla.
Jméno Růženka od krále a královny dostala.
Celá zem jim ze srdce dcerušku přála.
Královský pár ta dvojice štěstím zářila.


Tři dny se stoly jídlem prohýbali.
Poháry a číše vínem přetékaly.
Třetí noc víly sudičky ke kolébce přistoupily.
Své věštby ten osud do vínku daly.

První plavé vlasy měla a zářila krásou.
Medovým hlasem pronesla věštbu svou.
Bude krásnou a její tvář bude půvabnou.
V duši bude mít křišťálovou studánku.

Každý ji bude mít rád tu čistou krásu.
Sluneční barvu a jemnost jejich vlasů.
Srdečný úsměv a plnost rudých rtů.
Oči hluboké ty dvě studánky plné snů.

Druhá skřehotavý hlas jízlivá to babice.
Černý vlas a jedu v sobě než had více.
Tu věštbu plnou smrti černá je truhlice.
Až bude mít patnáct let, dohoří života svíce.

Zemře, prstem se o trn Růže píchne.
Krůpěj krve na zem jen tiše dopadne.
Spolu s ní to království na věky usne.
To království Růže na vždy uvadne.

Hrůza a zděšení král s královnou zbledli.
Dav utichnul, co jsme to jen slyšeli?
Otázka se šíři, jako ozvěna z jeskyně do dáli.
Jásot poddaných ty oslavy lidu najednou přestali.

V tu chvíli třetí sudička přistoupila.
Se slovy co jsou plné naděje, promluvila.
Svým hlasem laskavým svou sudbu pronesla.
Jistým a klidným hlasem k princezně hovořila.

Nezemře, jen usne a tvrdě bude spát.
Sto let poklidně a sní tenhle Růžový stát.
Pak přijde princ, co o srdce princezny bude stát.
Políbí z čistého srdce, ji dokáže život dát.

Čas pádí a ty slova sudiček tu stále jsou.
Rok za rokem jak rychle sněhy tajou.
Patnácté narozeniny na dveře tlučou.
Ta chvíle věštby snad jen všichni usnou.

Z princezny už není poupě do krásy rozkvetl tenhle květ.
Právě dnes má narozeniny a oslaví patnáct let.
Raduje se, skotačí a chce si jen hrát, dovádět.
Vůbec netuší, co na ni přichystal svět.

V zámeckém parku v té kvetoucí zahradě si hraje.
Její půvab a nová zákoutí stále objevuje.
Najednou si před neznámou věží hraje.
Myšlenky, co je uvnitř zvědavost naplňuje.

Vrátka otvírá, jen vrznou a dovnitř vchází.
Co je uvnitř ta myšlenka ji doprovází.
Po schodech stoupá a dvířka nachází.
Zvědavá ji otvírá, ten čas kletby přichází.

V té komůrce za dveřmi sedí babička.
Růženka vstupuje a jen nesměle se jí chvějí líčka.
Pojď blíž Růženko, uslyší tady je voňavá kytička.
Hlasem plným důvěry říká, jmenuje se Růžička.

Je krásna a voní, říká babička, pojď blíž.
Přivoň si, ať její vůni v plné síle ucítíš.
Dlaní si ji vem, snad se trnů nebojíš.
Tak pojď, ať svou zvědavost ukojíš.

Růženka ten sladký hlas plný medu poslechla.
K tomu květu plnému vůni dlouze přičichla.
Přitom se do prstu jedním s trnů píchla.
Kapka krve nekonečnou vteřinou na zem dopadala.

V tu chvíli Růženka usíná a na lože dopadá.
Sní v celém království, život na sto let uvadá.
Smích šílený kvílí, věštba na trůn usedá.
Všichni usnuli a slunce v tu chvíli zapadá.

Rok po roce pádí a královský zámek zarůstá.
Trním šípkovým co kvete před světem je skrytá.
Spící kráska a vítr s ptáky si oni jen šeptá.
V okolních lesích se povídá, že je navěky zakletá.

Spousty dní snad je to sto let.
Jak moc se změnil svět?
V lesích loví princ radost pohledět.
Odvaha a srdce ze zlata, vítr začne vyprávět.

O spící krásce co je trním kvetoucím, zarostlá.
Ve věži spí, pavučinami a květy růží obrostlá.
Princ příběh poslouchá, je to sen myšlenka se zeptala.
Chci najít tu krásku, to touha v něm zahořela.

Neváhal a za rozbřesku svého oře osedlal.
Hnán snem co je tak nádherný na cestu se dal.
Mnoho dní jak dlouho vyčerpán ten zámek hledal.
Až jednoho dne na pokraji sil v západu slunce poznal.

Růžovou barvou kvete, to je to trní.
Ze svého oře sesedá a meče se chopí dlaní.
Houštinu ty keře roztíná a tne svou zbraní.
Je plný lásky, touha a ten hlas srdce žene ho za ní.

Seká, čas nevnímá a trní jeho mečem umírá.
Čas věštby se nachýlil, ta věštba skomírá.
Síla lásky, tu zlobu láme, teď moc přebírá.
Chvíle probuzení se blíží a princ už věž otvírá.

Po schodech kráčí a do komůrky vzchází.
Na lůžku spí kráska, až oči přechází.
Není to sen, to jen láska tiše vchází.
Poklekne k ní a prvním polibkem ji probouzí.

Růženka procitá a s ní její krása ožívá.
Království se probouzí, znovu zrození prožívá.
Sto let spalo a slunce na obzoru vstává.
Krásný den vykvetl do krásy a všichni volají sláva.

Sedm dní a nocí stoly se jídlem prohýbali.
Radostí jásali a svatbu královskou slavili.
Šťastní byli a jako slunce na obloze zářili.
Na vždy byli spolu a jen pro sebe žili.

To jen příběh co jsem kdysi poslouchal.
Mnoho let zpátky jen ve vzpomínce zůstal.
Čas dětství jeho idylickou krásu znal.
Tu dobu her a pohádek každý miloval.

Publikoval(a): greatpedro, 21.6.2014