Anotace: Duše je zrcadlo, které občas necháme zapadat prachem osobního prospěchu, krátkozraké chamtivosti a neustále omílané komerce.

Předmluva:
Trochu smutná avšak pravdě velmi podobná pohádka či rýmovačka, která světu zrcadélko nastavuje do míst kde se duše mačká. Mentorovat, poučovat, není práce moje. Snažím se jen ukazovat tam, kde život odráží se v zrcadlové síni, nebo v naší době.


Žilo bylo, blyštělo se, zrcadlilo, dvanáct bratrů, dvanáct skel a dvanáct rámů. Dvanáct zrcadel ve starém chrámu. Třináctého bratra měli, na něj však už zapomněli. Neblýskal se nezrcadlil, neodrážel hrdě chrámové to světlo denní. V noci pak svit loučí jasných do ranního kuropění. S prachem sedlým na své ploše, vězel smutně na dně koše v starém, oprýskaném rámu. Na smetišti vedle chrámu.
Ve dne tiše ustaraně, plašil odrazem svým šedým, roucha kněží, oděv mocných pánů, co přicházeli k chrámu, hledat světlo v nablýskaných odrazech skel bratrů jeho. Boží světlo v odrazech a třpytu skvostných rámů, zrcadel těch bratrů zrcadelníků ve starém chrámu.
V noci měsíční, však světlo hledal, třpytem hvězd se zlákat nedal. Odrážel rád Luna svit, tišil plachost laní štíhlých, co k studánce šly pít. Vánek noční něžně hladil, rámu jeho oprýskaný třpyt. Luna vděčně koupala se v matném odrazu skel jeho prašných, jež unaveně přenášely světlo Dráhy Mléčné v níž jen hvězdný prach, svým stříbrem tlumil, měsíčního lesku svit. Smutný pohled byl to, na zrcadlo polámané, otlučené z dlouhých, prašných cest. Po kterých však nevedl jej odraz záře bratrů jeho, ani jasné světlo hvězd. Bratři
jeho, nechtěli a nevěděli, že dalšího bratra měli. Na sebe vždy jen hleděli v odrazech svých třpytných, lesklých. S pýchou se jen zavrtěli. Hádali se kdo z nich lépe světlo snáší, čí svit slunka víc přenáší. Do chrámů a na oltáře, jež se třpytí na biskupy na faráře.
Žil tam také skřítek jménem Bet, co všem toužil vyprávět, jak prochodil na cestách svých dlouhých, celý, celičký ten svět. O něm dychtil rozprávět, jako moudrý zcestovalí vševěd děd. Nebyl však dál, než kde faru s lesem snoubí vřes. Za humny kde začíná hvozd jen temný, houští husté, zrádné, samý děs. Hopkal tiše chrámem od lavice k lavici. Pozoroval svíce dlouhé, do tmy koutů zářící. Na židli se natahoval v zrcadlech se naparoval. Každému hned vyprávěl a tlachal, kde on všude byl, co tam všechno objevil. Ze slávy své
vymyšlené, vylhané a překroucené v chrámu onom, slušně žil. S poustevníkem rozumoval o bolestech světa, občas si tu zamudroval. Co je dobré a co ne, co napravit, co však ne. Nebyl zlý, jen hlupák na nic. Mluvka, co na špičku nosu svého, nevidí si pranic. Byť byl malý, obtloustlý a ušmudlaný, připadal si v duchu sobě, jak urostlý, okouzlující princ či panoš, nebo mladý panic.
O světě tom opravdovém velkém, co za lesem pokračuje, nepřemýšlel, nestaral se, připadal mu na nic. Občas venku potloukal se, kolem chrámu bloudil, hledal kde by komu, do přízně se vetřel, vloudil. Přišel také na smetiště nedaleko za chrámem, našel tam jen krámy staré a zrcadlo pod rámem. Zetlelé to obložení dřevěného rámu, nedrželo pohromadě a tak spadl z rámu. Zrcadelník ten třináctý, ušmudlaný, pošpiněný s prasklým jedním rohem, jenž se tvářil ustaraně na všechno kol kolem.
Co tak smutně pomrkáváš zrcadlo ty staré. Ptal se skřítek povídavý zrcadla tam dole. Na dně koše pomrkáváš, smutně trčíš z rámu, coby vcelku neudržel ani muší mámu. Já tu sedím dobrovolně trpaslíku malý, rám ten starý, rozpraskaný, duši smutnou halí. Duši smutnou zrcadlovou, co dřív krásu měla. Na cestách těch předalekých, krásou se jen skvěla. Od pověděl zrcadelník, tiše prasklým rohem, posmutněle pozoroval, svět zašedlý kolem. Ty o světě tamhle venku, víš snad něco více? Zeptal se hned trpaslíček s očičkama zářícíma jak vánoční svíce. Samozřejmě trpaslíčku, nebylo vždy, co je dneska. Sklo mé lesklé, křišťálové, svítilo se jako zlatem potažená deska. Nebyl jsem vždy ušmudlaný, obalený prachem, býval jsem i vyleštěným, rozpustilým brachem. S bratry svými lesknoucími, putoval jsem světem. Od království ke království, zrcadlil jsem odraz krásný, paním, dámám, dětem. Králům, kněžnám, princeznám i kněžím, dodával jsem svoje rady, aby byly svěží. Rád jsem také ukazoval to, co mají rády. Co na sebe obléknouti, kde se lokna více kroutí. Jak živůtek více stáhnout, kde paruku povytáhnout. Na punčošce kde uteklo očko, abys byla vždy jak dáma "moje milá kočko". Tak jsem říkal princezničkám, dámám dvorním na královském bále. Kam proudili v třpytivém tom davu, aby krásou svojí potěšili, uchvátili ve svém skvostném hávu, prince, knížata i krále.
Proč jsi tady na smetišti, když se bratři tvoji v chrámových zdech lesknou, blyští? Otázal se trpaslíček s pichlavými očky v zachmuřené tváři. Proč tam oni na zdech září a ty ležíš zapomenut, pohozený s prasklou, umouněnou tváří? Nejsi snad též jeden z nich, proč tu ležíš na smetišti v nocích temných, chladných, zlých. Ech bratři moji zapomněli, třináctého též, že bratra měli. Zrcadlo a světlo moje, odráželo vždy jenom to, co pravdou bylo, bratrům se to znelíbilo. Prospěch žádný ze skutků mých neměli a tak se mě zřekli. Bratra svého třináctého zapudili, zapřeli.
Žít zde, těžké je to malý brachu. Víš, co zažil jsem zde strachu. Za nocí těch temných, bezměsíčných, kdy se Luna halí v mraku. Krysí král tu chodí v tmavém, pomačkaném fraku. Za ním houfy poddaných se táhnou, šedé kožky, dlouhé ocásky tu vládnou. Bílé zuby, černá očka v nichž jen zlého plamínku se pohled vystrašený dočká. Není dobře na smetišti, kde jen tesáky se blyští. Máš to těžké bratře zrcadlící, prach a špína usedá tu na tvé líci. Litoval ho trpaslíček i když sám měl svůj uzlíček, plný ústrků a starostí. Zabalený do pozlátka naděje a radosti, kterou se sám podaroval. Neboť osud mu ji dobře schoval, do třinácté komnaty, za zámky a za vraty. Tak tam spolu seděli, smutně kolem hleděli. Slunce západ prošel kolem, stíny dlouhé táhli polem. Den už měl též namále, odrážel se na skále, zarudlými červánky, co strašili beránky, jež tu volně pluli nebem, cestou za svým denním chlebem.
Zatím, co se zrcadelník na smetišti sužoval. S trpaslíčkem o svém žití na tom světě božím, rozmlouval. Bratři jeho v starém chrámu při hostině svému pánu, blýskali se, odráželi světlo mnoha svící. Na zrcadlech svých jen měli, odraz šatů drahých s tisícerem drahokamů rozzářených, třpytných, skvících. Kněžnám, paním přidávali na kráse, jen ať každá jenom u nás parádí a rovná se. Odměnou pršeli jim obdivné ty pohledy, dam a pánů, kteří se v nich vzhlíželi. Samolibě vidějíce, jenom to, co o sobě si ve své pýše mysleli. A ostatní v zrcadlech těch křivých, tuze rádi viděli. Není každý, co se zdá, neodráží jek se má a co se sluší. Zrcadlo své nosíme si všichni, hluboko kdes ve své duši. Odraz jeho občas blikne, na tváři se lehce mihne, výraz onen pravý, co zrcadlo duše staví. Ne však každému hned na odiv, není každý z lásky živ. Nejsou všichni křišťál pravý, co zrcadlo svoje staví v odlesk dobroty a lásky. Bez nároku na odměny, krásy slávy. Někdy z úst tu zabučí jen krávy. Jindy sláma vykukuje z bot, či snad pásek praskne u kalhot.
Příběh ten jenž se tu praví, zrcadlo své světu staví. Pro všechny, co odrážejí pouze to, co samy chtějí. Na druhé se obracejí jenom tehdy, pro sebe když mohou si hned něco vzít a potom se zase, na úkor těch druhých, dobře mít.

Pohádky a rýmovačky konec je též milé děti, dámy, páni. U mnohého vzbudí snad jen drobné pousmání. Možná také rozpačitý úšklebek, nebo pohled kradmý kolem. Zdali někde za nejbližším rohem, neleží snad také jeho zrcadlo, jež mu staré, nepotřebné, zašpiněné připadlo.

Publikoval(a): Taren, 18.1.2015