Anotace: 2. kapitola

Brzo ráno zachrastily ve dveřích krámku klíče. Všechny hračky okamžitě procitly ze svého spánku a zpozorněly. Věděly už, že to je pán, kterému hračkářský krámek patří. Znamenalo to, že se bude brzy otevírat a do krámku přijdou děti. Zase začíná jeden den plný nadějí, že se některé z hraček splní její sen a vydá se s některým z dětí do světa.
Nejvíce rozrušený byl maličký medvídek. Byl tak zvědavý a ochotný risknout cokoli, jen aby se podíval ven z krámku. Tam do velkého světa, o kterém jen tušil, že tam je. Slyšel totiž vyprávět starou pokladnu u dveří, která pamatovala věci, jež si medvídek uměl jen stěží představit. Říkala hlavně, že tam venku všechno řídí lidi a taky rozhodují o tom, co se s kým stane. Navíc říkala, že tam venku je všechno hrozně obrovské. To bylo pro maličkatého medvídka velmi strašidelné, ale přesto vítězila jeho zvědavost, a tak se strašně těšil, že možná právě dnes se to stane. Někdo přijde, koupí si ho a odnese s sebou.
Každé vrznutí dveří škublo malinkým plyšovým tělíčkem medvídka a jeho černé korálky se upřely na příchozího.
„Třeba tenhle člověk půjde k mé polici a vybere si mě,“ říkal si s nadějí medvídek. „Pojď, pojď, ještě kousek, tady jsem,“ přemlouval v duchu každého nového návštěvníka.
Ale jak den ubíhal, naděje se zmenšovaly a medvídek se začal smiřovat s tím, že jako jiné dny, ani tento si ho nikdo neodnese. Smutně seděl na polici a už ani nezvedal své velké korálkové oči ke dveřím, když vrzly.
Až pozdě odpoledne se otevřely dveře krámku a do dveří nedočkavě vběhla neposedná holčička. Jmenovala se Anetka a ten den šla poprvé do školky. Trochu se bála, nechtělo se jí od maminky, a měla dokonce na krajíčku, ale maminka jí slíbila, že když nebude plakat, půjdou odpoledne do hračkářství a něco si bude moct vybrat. Rozhlédla se po regálech a její oči hodnotily, co vidí.
„Mě, mě si vyber,“ volaly hračky jedna přes druhou, nejvíc náš malinký medvídek. Ale jak známo, lidé hračky neslyší, ani jim nerozumějí, a tak Anetka chodila od jednoho regálu k druhému, brala hračky do rukou a ne a ne se rozhodnout.
„Já snad napětím omdlím,“ vykřikovala nafoukaná panenka, zatímco velký plyšový králík se marně snažil dělat, že ho to nezajímá. Prozradilo ho pravé oko, které mu rozčileně mrkalo. A co teprve dřevěný náklaďák! Protáčel kolečka, div regál neprošoupal, a nic. Anetka chodila mezi regály, pak sáhla po panence, která rozčilením opravdu omdlela a vykročila ke kase. Maminka už sahala po peněžence, že má Anetka vybráno, když se najednou holčička zastavila a otočila se k regálu s medvídkem. Nebyl ani tak krásný, ani tak moderně oblečený jako panenka, ale Anetku nějak přitahoval. Možná ten jeho upřímný korálkový kukuč. Zastavila, položila panenku, která omdlela ten den již podruhé,
a sáhla po medvídkovi. Chvilku na něj koukala a pak povídá:
„Mami, toho chci.“
Maminka se sice podivila, že vyměnila krásnou panenku za mrňavého nevýrazného medvídka, ale nerozmlouvala jí to. Jednak respektovala dceřino přání a jednak byl medvídek nesrovnatelně levnější než panenka.
A tak se malinkému medvídkovi splnil ten den jeho velký sen. Vydal se s holčičkou, která si ho vybrala, do velkého světa a s napětím čekal, co ho tam potká.

Publikoval(a): Bíbí Ája, 8.4.2017