Anotace: ...

Mohlo jí být sotva dvacet let.
Měla pronikavě zelené oči v nichž tančily hvězdy a vypadaly, jako by se smutně smály.
Smála se bolesti a žila ve svém vesmíru plných hvěz,které ne ane vzít do dlaní.
Žila ve volnosti,takové té bezbřehé,jako divoká řeka.
Nesvazující volnost chvil, které jí dal do vínku život.Žila ráda.
Měla ráda volnost,protékala tělem,ztvárnila se v pohybu, v chůzi a snech.
Tulačka by ráda přešla vratkou lávku,nazpět domů.Blížil se Štědrý den.
Jen jí v tom zatím bránilo nedorozumění a chlad ,který se jí dostal v odpovědích u vlastních rodičů.Chtěla žít vlastním životem a rodiče ji drželi zkrátka, až by se dalo říct před hranicemi světa a toho starého baráku, který nenáviděla.Nenáviděla i sebe za to že nedokázala vzdorovat, a tak odešla, utekla do cizího města pryč od trýzdnitelů.Vždyď nemohla dýchat v zavřená v domě,s příkazy rodičů a nepochopením její osobnosti.
Ale teď nastala chcvíle, kdy se chtěla vrátit zpět a občas snila s hlavou v dlaních o domově.

S vlasy si jí pohrával vítr v jemných rukou držela posledních 20Kč které jí zbyly z našetřený peněz.Ale měla i jemné dobré srdce a tak těch pár mincí dala staré tulačce o berli, která už dávno stratila jiskry v očích.Bylo jí té staré ženy líto.
Dívka neuznávala prohru a hrála si ve snech a nadějích s zimním časem.Pozorovala
chuchvalce vloček divoce si hrajících a měla radost ze života, který jí byl dán, a to jediné co vlastnila.
A rozhodla se tedy mít opět domov, měla své sny a naději, že se rodiče změnili a budou její potřeby respektovat,že jí dovolí vyjádřit se,mít přátele,a být respektovanou lidskou bytostí.
A tak si spletla v lasy do copu, sešněrovala pevně tkaničky v rozbitých botách.
Vrhla se po lávce jako divoká srnka, ale na ledu lávky jí uklouzla noha, kterou pevně přitiskla zpět k zemi.
Běžela lávkou zázraků.
Přidržovala se starých provazů sloužících mostu jako zábradlí.Rozpadaly se a byly studené trochu ji to vyděsilo.
Potýkala se s lávkou dál, byla pružná jako kočka.Osud jí však nefandil,uklouzla tak, že spadla do hlubin.
Nohy a tělo necítila,cítila horkost své krve která jí tekla z rukou.
Slyšela jak kdosi v dáli volá "Snad není mrtvá!"
Probudila se v nemocnici.Zdravotní sestra jí zdělila, ze je po úspěšné operaci nohou.A že byl zázrak, že žije.A uklidnila vyděšenou dívku, že vše bude dobré.
Za vraty pokoje, stáli smutní rodiče,v obavách jak dcera bude na ně reagovat, nesměle zaklepali a vešli.
Dívka i rodiče na sebe nesměle nevěřícně koukali,hodně se změnili a přibyli jim šedé vlasy za ten necelý rok.Od jejího útěku.
Vrhli se k posteli na které dívka ležela , chytily ji za ruku a plakali, prosili za odpuštění.Mluvily s mnoha psychology a jejich chování se zcela změnilo.Byly u ní - její rodiče.
Odpustila,uzdravila se,vdala se za úžasného manžela, kterému říkala"můj andílku."
Přešli spolu mnnoha mosty života a čekali svoji rodinu....

Publikoval(a): kopretina7777, 13.3.2021