Anotace: příběh se nám pomalu rozjíždí :))

„ Zbláznila ses? Tohle nemůžeš chtít po nováčkovi. Vždyť je to ta nejtěžší úroveň. Pokud si ji teď ještě nezvýšila. Tohle by ti testovací komise nikdy neuznala.“ Byl jsem naštvaný. Právě mě připravila o možného parťáka. Bylo ale vidět, že si to neuvědomovala. „ Ale no tak. Nestojíme přece o žádné bábovky. Chceme to nejlepší a netahej do toho laskavě testovací komisi. Nepotřebujeme jí, jsme tady já a ty. To stačí.“ Snažila se to všechno uhladit, ale nepovedlo se. „ No dobře, ale když jsem i já v testovací komisy, tak k tomu můžu také něco říct. Tohle nemůžeš chtít po nováčkovi. Tohle je nad jeho síly. Nad jakéhokoliv. I kdyby byl výborný, tohle jen těžko dokáže. I já bych s tím měl problém a to nemluvím o tobě.“ Bylo vidět, že tímhle argumentem sem ji jak přikoval k zemi, tak urazil. Dala mi to jasně najevo našpulenou pusou. „ Luisy proč ti na tom nováčkovi tak záleží? Vždyť ho ani neznáš. Když ti to tak vadí, tak si ji běž vyzkoušet a uvidíš, že není tak těžká, jak se zdá. Já si jdu procvičit bojová umění do ateliéru, až to budeš mít, tak za mnou přijď.“ Tímto utnula všechen ostatní rozhovor a dala mi jasně najevo, že tu dráhu v žádném případě měnit nebude a já ať koukám hodit zadkem a jdu vyzkoušet tu dráhu, než nováček přijde. „ Dobře, ale příště stavím dráhu já. Platí?“ uznal jsem porážku, ale to neznamená, že si s ní o tom nepromluvím jindy. Podívala se na mě tím svým pohledem, podle kterého ji lidé berou za slabou. Když poznala, že mě neoblafne, souhlasila. „ Platí“ řekla a odešla. Sice se mi do toho vůbec nechtělo, ale musel jsem tu dráhu vyzkoušet. To byla moje práce. Rozcvičil jsem se a vydal jsem se na začátek dráhy. Dráha měla čtyři části. Všechny se týkaly zručnosti. První část byla nejjednodušší. Bylo to ručkování na lanech. Musel jsem dávat pozor, protože někde byla lana jen tak pověšená. Kdybych se na ně zavěsil, spadl bych. Také jsem se musel vyhýbat ostnatým drátům, ale jinak to byla docela brnkačka. Další část byla o vnímavosti a zručnosti. Musím projít hradbou ze železných tyčí. Když to řeknu takhle, zdá se to být jednoduché, ale není to tak. Tyče se od sebe lišily teplotou. Každá tyč byla jinak rozpálená. Někdy jen trochu hřála a někdy vám zase seškvařila kůži. Dobrý lovec by měl vyváznout bez popálenin. V testování nováčků je povolena jedna malá popálenina. Když jsem tuto část prošel, neměl jsem ani jednu popáleninu. Byl jsem sám se sebou spokojený. Mé smyslové vnímání bylo vysoké, proto i tahle část pro mě byla hračka. Pro toho nováčka to však hračka nebude, tady to bude mít těžké. U třetí části jsem si tak jistý už nebyl. Třetí část dráhy byla o zručnosti a schopnosti orientovat se ve vodě. Úkolem bylo najít dvě věci. Zelený šátek a zlatý knoflík. Člověk by řekl, že to bude hračka, ale zkuste si najít zelenou šálu, mezi zeleným kapradím, řasami a chaluhami. Nebo zlatý knoflík v bahně na dně bazénu a ještě ke všemu v zakalené vodě. Nelehký úkol, na který je vymezený čas 10 minut a jsou povolené pouze tři nádechy. Při pohledu na smrdutou a špinavou vodu se mi tam vůbec nechtělo. Přinutil jsem se nevnímat puch, který voda vydávala. Když jsem skočil do vody, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a začal prohledávat, jak já s oblibou říkám, tajný svět pod vodou. Plaval jsem ke dnu, často jsem se rozhlížel, jestli neuvidím něco, co by mi napovědělo, kde mám hledat. V duchu jsem byl šťastný, že mám velkou výdrž s dechem. Ale moc dobře jsem věděl, že přeci jenom se někdy budu muset plavat nadechnout. Kroužil jsem u dna, kolem skaliska s kamenů a velké chaluhové záclony. Něco mi na té zácloně nesedělo. Chvíli jsem pozoroval jemné pohyby chaluh, které se systematicky houpaly z jedné strany na druhou. Až na jednu. Srdce mi poskočilo radostí. Zelený šátek byl přivázán k jedné chaluze a s mírným zpožděním kopíroval její pohyby. Dobrá tak mám jeden předmět. Z důvodu prozkoušení jsem nemohl předmět brát, ale jinak bych ten šátek musel přinést rozhodčímu, kterým budu samozřejmě já, na hladinu. Dech už mi docházel, a proto jsem se rozhodl nadechnout. Už zbývá malý knoflík. Už jsem chtěl opustit tu smradlavou a špinavou vodu, ale musel jsem ten knoflík najít. Nenávidím potápění. Znovu jsem se potopil, ale hledal cokoliv, co by napovídalo přítomnost knoflíku. Bez úspěchu. Hádal jsem, že mi zbývají, tak čtyři minuty do konce. Dech už mi pomalu také docházel. Marně jsem se uklidňoval, že vlastně o nic nejde, ale byl bych pak zklamaný, kdyby se mi nepovedlo knoflík objevit. Už jsem byl na cestě na hladinu, abych se naposledy nadechl, když jsem zahlédl zlatý záblesk světla. Patrně se odrazilo od něčeho lesklého. Srdci mi poskočilo nadějí. I když jsem byl skoro bez dechu, rychle jsem plaval ke zdroji blesku. Kdybych se teď vynořil, věděl jsem, že to místo už nenajdu. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem knoflík našel. Ani jsem se ho nedotkl, abych nezanechal nějaké stopy. Už jsem se začínal dusit, a proto jsem co nejrychleji plaval na hladinu, kde jsem dobu lapal po dechu. Zbývali mi ještě dvě minuty. Nemůžu říct, že jsem se svým výkonem nebyl spokojený, ale mohl jsem méně zmatkovat. Ponaučení pro příště. Jakmile jsem popadl dech, vystřelil jsem z vody, jak trysková raketa. Osušil jsem se a vydal se k posední části dráhy, která byla ze všech nejnáročnější. Měl jsem prolézt bludištěm, kde byla naprostá tma. V této zkoušce se nemůžete spoléhat na oči, pouze na čich, sluch a hmat. V bludišti se nacházely různé nástrahy a jak znám Ženet zvířata také nevynechala. Musíte být připraveni na vše, jinak by jste se mohli moc divit až vás překvapí nějaká úděsná Ženetina zkouška. Vstoupil jsem do bludiště a během okamžiku mě obklopila černá tma. Nebylo vidět vůbec nic. Obklopila mě také nasládlá vůně oblíbené Ženetiny květiny. Tak tohle je příliš ona se snaží zmást i čich?! Chvíli trvalo, než jsem oddělil uměle vytvořenou vůni od skutečné a popravdě, když se to povedlo, neudělalo mi to radost. Páchlo to tam, jak týden neprané a nošené ponožky. Fuj nic příjemného. Problémy a nechuť jsem vytěsnil z hlavy a začal se soustředit, na svůj úkol. Stěny nebyly od sebe moc daleko, takže jsem mohl cestu jednoduše kontrolovat, aniž bych přebíhal ze strany na stranu, jak blbec. První pozitivum z celé dráhy. Vykročil jsem vpřed. Asi padesát kroků, bylo bez nástrah a pořád rovně. Pak ale následovala ostrá zatáčka doleva. To co následovalo, mě nepotěšilo. Byl tam snížená strop, o který jsem se praštil do hlavy. Byl jsem pěkně vytočený. Musel jsem se plazit a mokré oblečení, které se na mě lepilo, mi to vůbec neusnadňovalo. Po chvíli se strop nepatrně zvedl, ale v plazení jsem musel pokračovat, protože kdybych se zvedl, třeba jen na kolena, nabodl bych se na velmi ostré hroty. Jak nebezpečné. Toto je mimo měřítka. Ženet se opravdu zbláznila. Když jsem se proplazil ostrou zatáčkou doprava, zjistil jsem, že se strop opět zvedl a ostré hroty také zmizely. Díky bohu, břichu už jsem měl celé bolavé. „ Ženet jen počkej, tohle tě přijde draho.“ Nadával jsem dost na hlas a je možné, že to klidně mohla slyšet. Pokračoval jsem dál, když jsem ucítil horkou párku, jak se valí směrem ke mně. To snad ne. Ona použila vařící vodu. Za tohle by ji komise mohla klidně vyloučit. Samozřejmě kdyby tady nějaká byla. Na stěnách jsem nahmatal prkna, která byla široká tak na půl chodidla. Vyhoupnout se na ně nebyl žádný problém, ale udržet se na nich to už bylo těžší. Dobře jsem si uvědomoval, že pokud teď udělám chybu, opařím se a to dost ošklivě. Na stropě jsem nahmatal úchytky pro ruce, ale ne všude. Prkna, na která jsem šlapal, byla od sebe různě vzdálená, některá byla dlouhá a některá zase krátká, někdy jsem mohl jít pouze po jednom prkně. Tahle část mi trvala hodně dlouho, hlavně proto, že jsem byl velice opatrný a vše jsem radši třikrát prozkoumal, než jsem udělal jeden krok. Nakonec jsem tuto část zvládl a pokračoval dál. K mému štěstí se už neobjevila žádná další zkouška a tma se konečně rozestupovala a mě oslepilo denní světlo. Žádná zvířata ve zkoušce nakonec neobjevila. Ženet už na mě netrpělivě čeklala.

Publikoval(a): Vlčice152, 16.10.2012