Anotace: Ach, Ostravo. Proč jsi zavržená?

Přiletěl jsem do Ostravy. Nedivte se. Jako správný neznalec Ostravy jsem se okamžitě rozkašlal. Toho prachu.
Což o to. To byl jen začátek. Kamarád mě navnadil, že prý půjdem trochu zakalit. Na Stodolní. Kam jinam. Ano. Profesoři češtiny čtou správně. V Ostravě se totiž nechodí do ulice, jak je v jiných českých městech zvykem, ale na ulici. Ale mám pocit, že to platí jen pro Stodolní. Nejsem si až tak jist.
Zprvu se to jevilo jako neškodná zábava. Sedneš do Bastily, dáš si pár křídel a balíš holky. Kamarád mě přesvědčil o opaku. Neskutečně se zrubal.
Ještě zastřízliva jsem pochopil, že je to ulice všudypřítomného hříchu a že se ráno budu brodit záplavou zvratků, rozlité vodky a krve z nosu po nekonečných rvačkách.
Chtěl jsem jít domů. Ale kdepak. Ucítil jsem píchnutí a něčí tichý zlověstný hlas: „Tak, a teď v tom jedeš taky.“ Pak tma.
Probudil jsem se až když mi byla zima i od žaludku. Ještě byla tma. Pomyslel jsem si: „Kura, co to je zas za ďuru?“ Najednou se ozval hlas: „More, ta dylina se probudila.“
Opravdu, byla tma. Aha, Přívoz. O tom jsem už slyšel. Doupě narkomanů, hašišáků a Romů. Kamarád říkal, ať je neházím všechny do jednoho pytle. Nevím. Zvedl jsem hlavu. Po ulici se ke mně blížil dvousetkilový Rom se zlatými prsteny na prstou, zlatým řetězem na krku a v bílých polobotkách. Zařval něco. Asi romsky. Nerozuměl jsem.
Nasedl do velkého černého mercedesu. Mě tam taky hodili. Jeli jsme někam. Viděl jsem stará jatka. Smrdutý zápach shnilých v půli rozřezaných prasat. V tom se zvuk motoru začal rozléhat mohutně kolem. Rozpadlá hala. Na zdi čtu nápis: „Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst.“ Nevím. Asi to tam vysprejoval nějaký vandal. Nesmyslná věta. Dyk ostravaci mají v žilách rum místo krve. Pochopil jsem. Stará hala. Koksovna. Karolina.
Jeli jsme dál. Nějaké plynojemy s obrovskými zvony. Změť trubek. A pak už jen ostrý zápach. Nic jsem nevnímal. Asi umírám, byla má poslední myšlenka.
Probudil jsem se. Už podruhé v tom dni. Pohodlný gauč. Stůl. Domácky zařízený pokoj. To musí být nebe. Na stole nápojový lístek. Kavárna Daniel. Aha. O tom jsem taky slyšel. Přišel sympatický chlapík. „Ahoj brouku, copak si dneska dáš?“ Ne, to není nebe. Zavřel jsem oči. A omdlel potřetí.
Když jsem se probudil, byla opět tma. Ležel jsem na podlaze kupé EC Jan Perner směr Praha. Ještě že tak. O vlas jsem unikl peklu. Zdařbůh, Ostravo!!!

Publikoval(a): El Vuelta, 8.11.2012