Anotace: Odsuzujeme, co sami neznáme. Ale kdo ví, co se mu může v životě stát nečekaného a ocitne se sám mezi nimi, lidmi na ulici?

Na Štědrý den bylo nebe jako vymetené od mraků, z modré oblohy svítilo zubaté sluníčko. S přicházejícím večerem začalo mrznout, mrzlo až praštělo a měsíc se smál s družinou hvězd na lidi dole na zemi.

Byl nádherný večer a kouzelná nálada byla cítit všude, kam jen oko dohlédlo.
Po slavnostní večeři se v rodinách rozdávaly dárky a byly přijímány s nelíčenou radostí, překvapením a dojetím.
Z paneláků na jednom sídlišti při okraji města, se vynořovaly do ledové noci lehce oblečené postavy s odpadkovými koši, mnohde plných nedojedeného jídla od bohaté večeře, a vysypávaly je do kontejnerů a popelnic před domy. Pak následovalo druhé kolo. Tentokrát s obaly a krabicemi od dárků, které narůstaly okolo kontejnerů do pěkné hromádky.

Jako každým rokem staré věci nahradí nové, krásnější.
Do půlnoci se v oknech bytů postupně zhášela světla, a jen sem tam ještě někdo ponocoval a svítil. Z domů tiše vycházeli nastrojení lidé, většinou věřící, a mířili do města, do kostela, na Půlnoční mši s pokorou v srdcích.
Ale s půlnocí se vyrojili do ulic i neznabozi, aby odpalovali rachejtle a petardy, jen tak, Ježíškovi pro radost. Ovšem k převeliké nelibosti všech pejskařů v širokém okolí. Jejich chlupatí mazlíčci těmi výbuchy nesmírně trpěli, vyli, skučeli a byli doháněni k šílenství. Páníčci proklínali v tuto svatou noc všechny výrobce a prodejce zábavné pyrotechniky, že nemůžou vyjít ven a vyvenčit pejsky.
Z kostela se vraceli promrzlí věřící z Půlnoční mše do svých vyhřátých bytů a město, sídliště, se ponořilo do tmy, osvětlené zůstaly jen prázdné ulice pouličními lampami.

Za městem, ve starém drážním polorozpadlém domku u železniční trati, se chystal ke spánku Ruda s Jitkou. Před tím však přihodil do rezavých plechových kamínek pár kousků dřeva, aby noc nebyla tak studená. Rozbitými okny pronikal dovnitř nesmlouvavě mráz.
Leželi vedle sebe s otevřenýma očima na starých matracích. Moc toho nenamluvili. Chvěli se zimou, malá kamínka nemohla vyhřát jejich nuzný příbytek. Vzpomínali na tento rok, jaký byl, co jim dal.
Třeba na to nejdůležitější, a to, jak se náhodně potkali v nádražním bufetu. On tam popíjel s kamarády lahváče a ona po někom dojídala polévku. Najednou se jejich oči setkaly. Když odešla z bufetu, vyběhl za ní ven. Zeptal se, jestli ji ještě uvidí. "Možná. Třeba zase někdy...někde!" odsekla neurčitě a odcházela bůhví kam do města.
Vrátil se do bufetu a ptal se kluků, jestli ji znají. "Kdepak, neznáme, ta je tu nová!"
Od toho dne na ni stále myslel.
Pak ji spatřil u Charity. Dodal si odvahy a oslovil ji.
"Á...To jsi ty!" odpověděla na jeho pozdrav.
Dali se do řeči a od té chvíle už chodili jen spolu. Ruda opustil staré kamarády hlavně proto, že ona nesnášela opilce.
Nechápali jej. Co na té ženské jen vidíš? K ničemu ti nebude užitečná! Na jejich řeči nedal.
Líbila se mu, byla hezká, byla to ta nejkrásnější holka z ulice. Jak ta se uměla smát! A jak jí vítr čechral s jejími dlouhými měděnými vlasy. Přestože žila kdesi na ulici, tak o sebe dbala, chodila se pravidelně koupat do Charity. Napodobil ji a častěji se začal holit. Byli zvláštní dvojkou mezi lidmi z ulice.
On byl šťastný, že má ji, ona zase šťastná, že má takového kamaráda a ochránce.
Domov si našli tady. Ve starém rozpadajícím se drážním domku a měli tak alespoň nějakou střechu nad hlavou.
Dnes usínali se smutkem v duši. Byl Štědrý den a oni byli bez dárků. Jo, to dříve!
Teď byli párem ztroskotanců v moři lidí.


Poprosila, ať se k ní víc přitulí, že je jí moc zima. Tiskl pevně její zkřehlé ruce a předával jí své teplo a naději, že bude lépe. Kdyby mu mohla vidět do očí, uviděla by v nich veselé plamínky, které se mu v nich rozhořely. Však uvidíš zítra, to bude překvapení!
Ona byla na ulici prvním rokem, on už pět let, tak se vyznal, jak všechno přežít.

Brzy ráno tiše vstal.
Opatrně našlapoval mezi věcmi na zemi. Nechtěl ji zbytečně tak brzy probudit.
V hlavě měl jedinou myšlenku.
Být mezi prvními v ulicích sídliště!
Kamna vyhasínala. Budu muset zajít někam pro další dříví, jinak snad zmrzneme, pomyslel si a vysoukal se ze dvou potrhaných spacáků.
Jitka spala, schoulená do klubíčka v lepším spacáku, který dostala od Charity, ale i tak se v něm chvěla zimou. Pohladil její měděné vlasy a přehodil přes ni své spacáky, aby jí bylo teplo. Oblékl se a obul, aby vyrazil do ulic.

Venku už zase vesele pobíhali pejsci a za nimi rozvážně kráčeli jejich páníčci. Zahlédl několik známých tváří z bývalé party kluků z nádražního bufetu. Přidal do kroku a spěchal ke kontejnerům a popelnicím, být u nich první se vyplatí.
Oči mu jen zářily, když viděl přetékající břicha kontejnerů. Tolik dobrot najde jen o Vánocích, lidé jsou štědří, jako by věděli, že oni přijdou a tak vyhodí třebas kus kachny, celé řízky z kapra, kus salámu a toho chleba, no to budou dnes hody!
Naplnil zbytky jídel plné dvě igelitky.
Pak se zaměřil na hromady obalů od dárků.
Měl tušení, že dnes najde něco hezkého. Nemýlil se.
V jedné krabici uviděl vyhozený batoh, batůžek jako nový, no ten se sejde! A tady...A tady... Objevil krásnou kožešinovou čepici. Lidi si ničeho neváží, vyhazovat takové pěkné věci, ale na stranu druhou, ještě že to nechají u popelnic pro nás.
A tady! Pod krabicí ležela dámská zimní vysoká bota, no to je škoda, že je jen jedna, Jitce by takové určitě pasovaly. Už už ji chtěl hodit zpátky mezi krabice, když objevil i druhou do páru. Paráda! Parádička, mám pro Jitušku pěkné dárky!
Nacpal boty i čepici do nalezeného batohu, hodil si jej na záda, do každé ruky popadl napěchovanou igelitku a spěchal domů.
Ta bude překvapená! Jen aby se mi nerozbrečela, to pak možná i já spustím vodopád slz.
Jo být to dříve.
To bych byl dnes na nějakém ostrově v Karibiku, čtrnáct dní, jo, těch ál inkluzív nebo jak je to v těch letácích, pěkně v teple pod palmami. Kdyby!
To kdyby nezavřeli fabriku, kdybych nepřišel o práci, kdybych měl z čeho zaplatit půjčky, kdyby nepřišel exekutor, kdyby... Pche, tfuj! Odplivl si nad těmi všemi kdyby.
Pejskaři se na něj dívali s neskrývaným opovržením, i když byl ve starém, ale čistém oblečení. Cítil ty pohledy ještě v zádech když odcházel. Bodaly jako dýky.
Otočil se k nim a do ranního ticha zakřičel, naplněn náhlým pocitem velkého štěstí: "Já vám seru na celý ten Karibik, to bych dnes neměl svoji Jitušku!"
Nechápali o co mu jde, proč to na ně křičí a raději předstírali, že nic neslyší.
Pejsci spokojeně vrtěli ocásky, že se konečně vyvenčili a odcházeli s pohoršenými páníčky domů, do tepla svých pelíšků.
Blázen jeden ožralý! Je ráno, je první svátek vánoční a už je ten houmelesák nachmelený! Kde na to jen berou?
Bylo časné ráno 25.prosince a některý bezdomovcům ve městě začínal jejich Štědrý den.
Nejštědřejší den.

Publikoval(a): Tonyend, 23.1.2013