Anotace: Jsou různé vánoční nálady. Tahle má mne od jednoho rozchodu pronásledovala příliš mnoho let.

Z šedivé oblohy padají k zemi bílé sněhové vločky.
Města, vesnice, přikryla sněhobílá studená peřina.
Po dnech shonu a spěchu je tu Štědrý den, aby potvrdil vánoční svátky klidem, pohodou a smírem mezi lidmi.
Ten den je od samého rána naplněn tajemným očekáváním.
Od sousedů zazní vánoční koledy až večer ale dětský smích je slyšet celý den.
Připravuje bramborový salát a smaží rybí filé s pocitem, že ušetří jeden kapří život a pak i proto, že Ona řízky z kapra nemusí.
Zpod lustru visí větvička zeleného jmelí. To prý také lidem přináší štěstí a zamilovaným výdrž v lásce.
Kdoví, co je na tom pravdy, ale každý rok zde visí.
A vánoční stromeček, smrček maličký, krčí se v koutě pokoje nazdoben baňkami ještě po rodičích. Větvičky se prohýbají pod tíhou ozdob, figurek z kolekcí a voskových svíček. Kdepak, elektrické!
Všechno je hotovo, připraveno a tak vytahuje ze skříně dárky.
Jsou jen a jen pro Ni.

Stůl je ozdoben svátečním ubrusem a prostírám pro dva. Zapaluje na svícnu jednu velkou svíci, která vydrží svítit až do půlnoci.
Bytem voní jehličí, vůně jídla a pálící se knot svíčky.
Posadí se do pohodlného křesla, má zavřené oči, sní, a čeká na Ni.
Z toho čekávání je napjatý jak struna k radostnému tónu.
Ona dnes nebude ledajaká.
Bude celá sváteční.
Dívá se na hodiny.
Bude již šest a stále nepřichází!
Minuty spěchají, hodiny se vlečou.
Kde jen může být, co ji mohlo zdržet?
Mlčky pozoruje komíhající se plamínek svíčky.

Hodiny ukazují, jak se na ně podívá, že je už jedenáct pryč.
Tak kde jen jsi?
Vstane z křesla a jde zkontrolovat dveře, jestli nechal odemčeno.
Co kdyby usnul a Ona přišla?
Hodiny odbíjejí půlnoc.

Svíčka ve svícnu dohořela.
Zůstal z ní jen kousíček žhnoucího a čadícího knotu, který z posledních plamenných sil zazářil do tmy pokoje.
Vosk se roztekl po svícnu a ztuhl na něm do fantaskních, jakoby krápníkových tvarů.
A v tom je tu!
Poznal ji i ve tmě.

Opět přišla.
Tak jak to umí jen Ona.
Přijít nečekaně, neslyšně, bez zaklepání a neomylně.
Objala jej, zezadu zakryla oči a schválně se zeptala jestli uhodne, kdo to je, kdo to přišel?
Pak ucítil, jak ho hladila ve vlasech, po zarostlé tváři.
Zatínal zuby, rty a oči před slzami.
Marně.
Muži prý nepláčou. Ale jen někdy.
A tak jsou v té tmě spolu.
On je jen její a ona jeho.
Tak za ním přišla i v tento sváteční večer jeho Osamělost.

Publikoval(a): Tonyend, 29.1.2013