Anotace: Krátká povídka o tom, že nemusí být všechno takové, jak se na první pohled zdá.

Stála na okraji střechy. Nešťastná. Ztracená. Opuštěná. Byla by se nechala ve svém rozhodnutí zviklat, kdyby tu byl někdo, kdo by ji přesvědčil. Měla pocit rozpolcenosti. Byla jako puzzle o velkém počtu dílků, které nebylo možno poskládat dohromady. Příliš mnoho se jich poztrácelo a příliš mnoho jich už nezapadalo na své bývalé místo.
Ovanul ji chladný vánek. Ani nyní si pořádně neuvědomila, jak chladný to byl večer. Jediné, co vnímala, byla nádhera toho večera a velkolepost všech těch střech pokrytých bělostnou sněhovou pokrývkou okolo. Mohla by tu stát celý den. Tak moc se chtěla se stát součástí vší té magické krásy a velikosti, splynout s tou tajemnou zimní nocí. Prožít celý svůj život v tomto jediném okamžiku výměnou za vykoupení.
S nebe se snášel jemný snížek. Takový, který v sobě ukrývá kouzlo Vánoc a trochu melancholie. Udělala krůček vpřed a ocitla se nad propastí tmy. Od prázdnoty ji dělila jen nepatrná vzdálenost. Všechno najednou vypadalo tak snadně. Jako by najednou pochopila svět a všechno, co s ním souviselo. Změnila se. Během pouhé chvíle se stala někým jiným. Věděla, co musí udělat. Věděla, co je jejím údělem. Odhodlaně vstoupila do prázdna.
V tu chvíli se čas zastavil. Mohlo to trvat několik hodin nebo snad dní. Vryla si do paměti každý detail toho okamžiku. Každou hvězdu zářící na nebi, střechy všech domů okolo i každičký pach. Zavřela oči. Padala do temnoty pod sebou, a když byla pouhých několik centimetrů nad zemí…

Malý chlapec s údivem sledoval střemhlavý pád bílé holubice, i jak potom na poslední chvíli roztáhla křídla a zmizela v záhybech pláště paní noci.

Publikoval(a): Eimear, 10.10.2013