Anotace: Budu ráda za každou radu nebo tip na zlepšení ;)

Sedím a tiše se dívám do jeho očí. Prohlíží si mě. Vzduch kolem je těžký a hustý, těžko se mi dýchá. Polévá mě horko, když hluboko pod mou kůži jako ostrý šíp proniká jeho pohled.
Stále ho tam vidím. Ten strach, který protíná klidnou hladinu jeho pohledu. Pevně mi tiskne ruce a kousne se do rtu.
„Svlékni mě,“ zašeptá pak. Jeho hlas je mírně chraplavý, téměř neslyšitelný. Srdce mám až v krku. Zavrtím hlavou.
„Košili. Nelo…“ V hlase mu zaznívá panika. Ztěžka polknu.
„Sebastiane, přece nechceš…“
„Dělej!“ Pevně zavírá oči a pouští mé ruce. Kousnu se do rtu. Vím, co chce. Vím, kam tím míří. A nejsem si jistá, jestli to zvládneme. Jak já, tak on.
Pomalu vztáhnu ruce k límci jeho košile. Prsty se mi třesou. Sebastianův dech se začíná zrychlovat, pravidelný, klidný rytmus se pozvolna mění na trhaný a nevyrovnaný. Vím, jak mu je. Vidím to.
Rozepínám první knoflík. Napínám látku tak, aby se mé ruce ocitly co nejdál od jeho kůže. Abych se ho nedotkla, protože právě strach z doteků je to, co ho sužuje. Knoflík po knoflíku mu rozepínám košili a odhaluji tak nahou kůži. Nikdy bych si nepomyslela, že mi to dovolí. Že se alespoň pokusí ten strach a bolest překonat.
Je krásný. Celý. Ebenové vlasy mu rámují úchvatnou, jemnou tvář a ostře kontrastují s šedýma očima. Jeho bledá kůže se mi zdá ještě bledší, než obvykle. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je nemocný.
Ale on je nemocný. Mladý, zlomený muž, který nikdy nepoznal lásku. Muž, se kterým život ,,vyjebal“, jak sám říká. Jediné, co poznal byla surová a krutá bolest, nenávist a strach, který ho svázal a nikdy tak docela nepustil. Stále se ho drží, a to v podobě té jeho afenfosmofobie. Nebo tak nějak.
Jeho tělo se napíná. Ruce svírá v pěsti a vší silou je tlačí do matrace. Jemně tvarované rty má pootevřené, víčka se mu chvějí, když má zavřené oči. Jeho hruď se s každým jeho nádechem prudce zvedá a vypovídá o všem tom napětí, které se kupí uvnitř.
Vím, co může můj dotek způsobit. A nechci to riskovat.
„Sebastiane, nechci to dělat. Ne, když to nechceš ty,“ zkouším to tiše. Otevírá oči. Znovu mě prudce zasahuje ta intenzita jeho pohledu. Ach bože…
„Prosím,“ šeptá. „Já… To potřebuju.“
V krku ucítím velký knedlík. Nutkavě polknu, abych se ho zbavila, ale nepomáhá to. Přemáhám slzy.
„Proč?“ hlesnu. Sebastian semkne rty.
„Protože věřím, že tvůj dotek může smazat všechno to svinstvo.“
Zavrtím hlavou, ale nic neříkám. Sebastian mi hledí do očí, jeho pohled je temnější a hlubší, než bývá obvykle. V mysli se mi vybavuje obrázek toho malého chlapce, kterým býval. Špinavý a vystrašený, který bloudí ulicemi a zoufale hledá někoho, kdo by mu pomohl.
Obezřetně mu stahuji košili z ramen. Nikdy mu dotek na pažích nevadil, a tak se konečky prstů zlehka dotýkám jeho předloktí. Cukne sebou a znovu otevírá oči, rozšířené strachem.
„Pššš,“ šeptám a beru ho za jednu ruku, zvedám ji stahuji mu jeden rukáv. To samé dělám u jeho druhé paže. Zatímco jednou rukou dávám košili vedle sebe na postel, druhou svírám tu jeho. Palcem mi nervózně přejíždí po kloubech. Nespouští ze mě pohled, jeho tvář mi teď jasně odkrývá toho kluka, kterým je uvnitř. Přinutím se povzbudivě pousmát.
Bere mě za ruku a pomalu si ji zvedá k hrudi. Bezděčně přitom zatíná čelisti. Tajím dech. Mám strach, že bych ho mohla vyplašit. Že bych mohla zahnat i to malé množství síly a odvahy, kterou v sobě nastřádal, aby mi mohl dovolit se ho dotknout.
Prohlížím se ho. Trochu bojácně a váhavě, ale nemůžu z něj spustit oči. Je jedním slovem dokonalý.
Má dlaň se pomalu blíží k jeho hrudníku, až se špičkami prstů zlehka dotknu ztvrdlých svalů. Sebastian ztěžka polkne, jeho široká ramena sebou škubnou, ale nepouští mě. Pomalu tlačí mou dlaň na jeho hruď, v místě, kde zběsile bije jeho srdce. Zoufale mi buší do dlaně.
Sebastianův dech se chvěje, stejně jako jeho tělo. Jeho kůže je horká, příliš horká.
„Úplně hoříš,“ řeknu tiše a zvednu pohled do jeho tváře. Čelist má ztuhlou, oči připomínají velké promítací plátno, na kterém můžu vidět všechno to, co cítí. Znovu mě začínají pálit oči. Nikdy mě nenapadlo, že ho uvidím takhle. Vždycky jsem měla za to, že je vyrovnaný, sebejistý a… šťastný. Jenže on je pravý opak.
Pomalu pouští mou ruku a nechává ji na své hrudi. Oči se mi samy od sebe zavírají, vnímám jen tep jeho srdce. Srdce, které se po tolika letech bloudění a marného hledání znovu rozbušilo.
Pro mě.
„Máš strach?“ zeptám se ho tak tiše, jak to jen jde a podívám se na něj zpod řas. Ani by nemusel nic říkat, odpověď je napsaná v jeho očích, kterými mě pozoruje. Kývne.
Pomalu zvednu druhou ruku a přiblížím mu ji k ramenu. Přemítám, kde se ve mně ta troufalost bere, když vím, že jemu mé počínání přináší bolest. Někde uvnitř ale cítím vítěznou radost.
Jsem sobec.
„Proč pláčeš?“ zeptá se mě Sebastian, překryje mé ruce svými a tiskne si je k pevné hrudi. Na jeden kratičký okamžik se mi zdá, že na svou bolest zapomněl.
„Nemůžu,“ hlesnu a cítím, že je to pravda. Nemůžu sama sobě dát něco, co chci, s vědomím, že jeho to bolí. Tohle ale neřeknu, jen mlčím a cítím pramínky horkých slz na tvářích. Sebastian ke mně vztáhne ruce a jemně mi je prsty setře.
„Prosím,“ zasípá. „Pomoz mi ten strach překonat. Prosím.“
Jeho oči ze začínají nápadně lesknout. Odvracím pohled, abych se na to nemusela koukat.
„Dívej se na mě.“ Jedním prudším pohybem mě vezme za bradu a otočí si mě k sobě. „Potřebuju vidět tvé oči.“
Mé oči. Tehdy, když mě poprvé uviděl v knihovně, zaujaly ho právě moje oči. Hnědé, skoro černé a chladné, podle mého názoru příliš velké. Pro něj ale něco znamenaly.
„Dokud vidím tvé oči,“ řekl jednou. „Mám jistotu, že mě neopustíš. A až odvrátíš pohled, nebude třeba nic říkat.“
Při té vzpomínce na dobu, když mi budoucnost připadala tak bezstarostná a plná světla se mi do očí nahrnou slzy. Zachvěju se a zlehka přitom pohnu prsty na jeho kůži. Nečekal to. Trhne sebou a ze rtů mu unikne tichý sten.
„Nelo…“
„Když se tě dotýkám…“ zašeptám a pomalu, obezřetně sunu dlaně vzhůru ke krku, do bezpečné oblasti. „jak se cítíš?“
Hrdlo se mu s těžkým polknutím pohne. „V pasti.“
V pasti. Pro něj je celý jeho život past. Někdy silně pochybuju o tom, že se někdy na někoho sám od sebe usmál, že má v hlavě alespoň jednu šťastnou vzpomínku. Nikdy mi přesně neprozradil, co ho potkalo, ale vím, že to nebylo nic hezkého. Svědčí o tom i ty malé, kruhovité jizvičky na zádech, o nichž vím, že nejsou od neštovic.
Prsty mu přejíždím po klíčních kostech, sleduji jeho reakci na mé doteky. Jsem připravená přestat, jakmile to nebude zvládat. Zatím se ale drží.
„Lehni si.“
Poslechne, pomalu se položí na postel, aniž by mě přestal sledovat. Sleduji, jak se mu napínají svaly na hrudi a pažích, jak se jeho pokožka matně leskne potem. Prsty se mu chvějí, když ke mně vztáhne ruce a sevře mi dlaně ve svých.
„Opatrně,“ hlesne, pohledem mě žádá o příslib, že mu neublížím. Chabě se pousměju.
„Nikdy bych ti neublížila.“
Jen pokývá hlavou, než zase zavře oči. Položím mu ruce na ramena a prsty jemně třu jeho kůži. Jak jen pomalu to jde, posouvám své ruce a dotýkám se ho níž, až dojdu do rizikové zóny, přímo uprostřed jeho hrudníku. Sebastian prudce otevře oči a zalapá po dechu. Ztuhnu.
„Nelo,“ řekne naléhavě, čelo má orosené potem a tvář zahalenou stínem strachu. Neschopná jakékoliv reakce zírám na jeho utrpení.
Počkám, až se jeho dech zklidní a až pak začnu znovu přejíždět po jeho kůži. Vnímám ty smělé, elegantní linie jeho těla, jak mě ten jemný poprašek tmavých chloupků na prsou šimrá do bříšek prstů. Jeho hruď se trhaně zdvíhá a zase klesá, ruce opakovaně zatíná v pěsti. Zajímalo by mě, co se mu asi honí hlavou.
Prsty mu přejedu po žebrech, když sebou Sebastian se zajíknutím trhne a zvrátí hlavu, vidím, jak mu po spáncích stékají slzy.
„Ne, ne. Prosím, už ne,“ opakuje horečnatě, rukama rve za prostěradlo. Rychle stáhnu ruce a nakloním se nad něj, beru jeho obličej do dlaní.
„Pšt, Sebastiane...“
Prudce mi ovine paži kolem pasu a přitiskne se ke mně, obličej mi zaboří do klína a tiše vzlyká. Chtěla bych ho hladit po zádech, ale nemůžu, protože bych to ještě zhoršila. Místo toho se jemně probírám jeho hebkými, téměř černými vlasy, u kořínků vlhkých potem a šeptám mu slova útěchy. Cítím, jak se jeho tělo postupně uvolňuje, jak se mu zklidňuje dech a jak sebou přestává škubat. Pomalu se položím vedle něho a přitáhnu si ho k sobě. Vtiskne mi tvář do ohybu šíje, jeho horký dech mi vane na krk v mělkých, pravidelných poryvech. Rty mi přejíždí po ramenou, jeho ruce, které už nabraly jistotu, mi přejíždí po zádech a vniknou mi pod tričko.
„Nelo,“ vydechne a odkloní se, aby na mě viděl. Oči má stále temné a zastřené. Pohladím ho po tváři.
„Zůstaň tu,“ špitne, rukou na mích zádech si mě k sobě přitiskne pevněji. Opatrně mu položím paži kolem krku.
„Nikam neodcházím.“
Sleduje mě hlubokým pohledem, na jehož dno nedohlédnu a nedokážu tak určit, jak se cítí. Prsty jemně sleduje linie mých rtů.
„Nerozumím ti,“ řekne nakonec. „Proč sem za mnou vlastně chodíš…“
Sem znamená do malého, podkrovního bytu na samém okraji Prahy, v nejtemnější části sídliště. Dům, ve kterém kromě něj žije už jen jedna stará paní v bytě plným koček, jejichž mňoukání je někdy slyše přes celá tři patra. Pousměju se na něj.
„Protože tě miluju.“
Nadzvedne se na loktu, jeho obličej se ocitá nad mým. Musím se hodně přemáhat, abych necivěla na jeho jemně tvarované, dokonalé rty.
„Co na mě sakra můžeš milovat?“ Jeho oči se proměnily ve studnice zoufalství. „Co?“
Chvíli se snaží najít vhodná slova. „Sebastiane, není jedna jediná věc, kterou na tobě miluju. Miluju tebe! Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
Z plic mu unikne doušek vzduchu. „Viděla jsi mě. Znáš mé démony, temné kouty mé duše. Znáš mé noční můry a víš, že mám za sebou pohnutou minulost. Proč jsi tak pasivní? Proč přede mnou místo lásky radši neutečeš?“
Věděla jsem toho o něm mnohem víc, než mi tady říkal. Věděla jsem, že byl jako malý týraný, a i když jsem neznala podrobnosti, pomohlo mi to udělat si o něm jasný obrázek. Láska pro něj byla až do nedávné doby neznámé slovo, slovo, které nemělo význam. Podle něj si ji nezasloužil.
„Láska je jako voda, Sebastiane,“ špitnu. „Někdy je studená a někdy vře, někdy je tmavá a hluboká a jindy zase čirá a křišťálová. Jednou sladká a podruhé slaná. Ale pořád je potřebná, bez ohledu na to, jaká je. Dává nám život, utváří nás, stejně jako voda utváří zemský povrch. Řeky se klikatí a tečou pořád dál, kdežto jezera drží svou vodu pořád na stejném místě. Díky ní se krajina mění, i my se měníme. A tobě,“ -opatrně mu položím dlaň na srdce- „Tobě tady proudí taky. Utváří tě, stejně jako moře tvoří písek a déšť bahno. Ty nejsi výjimka, Sebastiane. Jen se musíš naučit jí naslouchat.“
Polkne. „Jenže já toho slyším tolik, že nevím, co je správné.“
S povzdechem vezmu jeho tvář do dlaní a přitáhnu si ho blíž.
„Naslouchej svému srdci,“ zamumlám mu do rtů. Sebastian mi zaboří ruku do vlasů.
„Snažím se."
Přitáhne si mě k sobě ještě blíž a propojí naše ústa. Jeho rty jsou měkké a horké, jeho polibek vášnivý a chtivý. Jazykem mi proniká do úst, zkoumá mě dlouhými, lenivými tahy. Bezděčně mu zatínám ruce do vlasů, abych potlačila nutkání dotýkat se jeho od pasu nahoru obnaženého těla.
Ztrácím zábrany stejně tak rychle, jako jeho polibky nabývají na důrazu. Nevydržím to a sklouznu jedno rukou na jeho lopatky. Sebastian syčivě vydechne a já ruku ihned stáhnu.
„Omlouvám se.“
„To nedělej,“ zamumlá, tiskne mezi rty můj ušní lalůček. „Objímej mě.“
Poslechnu, nemá cenu zapírat, že po tom netoužím. Ovinu kolem něj paže a obličej mu zabořím do ramene. Vdechuji vůni jeho kůže, vůni, kterou miluju na světě ze všeho nejvíc. Náš dech splyne v jeden, naše těla do sebe zapadají jako dílky puzzle. Ležím přitisknutá k jeho hrudi, nohy propletené s jeho a objímám ho. Naslouchám tepu jeho srdce a přemýšlím o tom, co asi říká, než mě ukolébá ke spánku.

Publikoval(a): ArtiiS, 27.10.2013