Anotace: Příběh lidí, kterým mění smrt plány do života..

Další stereotypní den, ranní vstávání, jako obvykle trochu s větší nechutí vylézt z postele a donutit se k prvnímu pohybu. Trocha ranní očisty a bez snídaně, jako obvykle ve všední den, kdy se místo pár minut snídaně raději poležím a přemýšlím, jestli přece jen nezůstat dneska v posteli.
A přesto dnešní den má být nějaký jiný, něčím zvláštní, i když to tak z počátku nevypadá, když mě čeká každodenní cesta vlakem do práce.
Za okny prší, vítr si pohrává s korunami stromů a počasí s přicházejícím létem spíše připomíná vrcholný podzim. No nic, musím se vydat do toho nečasu a snad tu první hodinu, při které se za pochodu probírám přežiju.
Schován pod střechou perónu čekám na blížící vlak a přemýšlím, jestli má cenu zavřít oči při zhruba půlhodinové cestě. Spíše se těším že se alespoň trochu ohřeji, jenže jak zjistím, stejně ve vlaku netopí, takže moje těšení bylo k ničemu, ale tak se alespoň posadím a snad budu v kupé sám. Podařilo se, povedlo se mi najít prázdné kupé a tak se posadím a připravím jízdenku na stolek, abych jí pak nehledal.
O stanici dále přistoupila a přisedla do mého kupé dívka, posadila se a vyndala knihu. Četla jako by samozřejmě, což asi dělá pravidelně a je to takový rituál, při cestě vlakem nebo při čekání na cokoli. Prohlížím si jí s tím, že si myslím, že to nevidí, ale omyl, asi mé pohledy jí do myslí vnášeli jakýsi pocit neklidu. Podívala se na mě, nebo spíše ten pohled byl směřován kamsi skrz mě, tak trochu nepřítomen, a pokusila se o úsměv. I já na své tváři vykouzlil takové trochu trapné pousmání na tak jsme se na chvilku na sebe dívali. Začala se přehrabovat v kabelce a vytáhla z něj lístek, na který cosi napsala, nevěnoval jsem tomu pozornost až do chvíle, kdy se zvedla k výstupu a ten lístek položila na stolek vedle mé jízdenky. Když opustila naše společné místo a místo, kde si četla určitě pro ní něco zajímavého, tak jsem se zvědavě podíval na lístek a bylo tam telefonní číslo a pod tím „ZAVOLEJ“.
Všední den se najednou změnil v den přemýšlení, zda ano či ne, zda zavolat či ne. Velké dilema a tak jsem se rozhodl, že odpoledne, až pojedu tím vlakem počkám, jestli náhodou nepojede také, nejela.
Dorazím domu a udělám si kávu, je to takový rituál, odpoledne začít tím, nabrat do nozder trochu vůně sice instantní kávy, takže pravý znalec by se asi ušklíbl, ale tak doma to nikdo nevidí…..a k tomu dost cukru a trocha smetany, takže z kávy je nakonec sladký mléčný horký koktejl..
Podívám se na lístek a udám na telefonu předepsané číslo a s tím, že stejně nevím co říci, přidávám telefon k uchu.
„Denisa“, ozve se t telefonu.
„Ahoj tady Tomáš, ten z vlaku, pamatuješ?“, vykoktám ani nevím jak to ze mě vyhrklo.
„Jo jo to jsi ty? Já jsem si říkala jestli zavoláš, protože pak mě napadlo, že ten lístek byla hloupost, ale jsem ráda že jsi zavolal.“.
„ No víš“, odmlčel jsem se, abych za tu chvilku nabral nějakou zásobu slov, „celý den jsem si říkal jestli ano nebo ne, ale tak proč by ne, a tak bych Ti chtěl nabídnou kávu, třeba zítra?“
„To by šlo, stejně nic nemám, jako obvykle“, což mě trochu překvapilo.
Tak jsme se domluvili na další den, že kolem páté zajdeme do divadelní kavárny posedět a třeba, kdoví…..
Tak očekávaná nervozita se dostavila, v hlavě jsem si přehrával obvyklá témata k hovoru, jako je rodina, školy, koníčky a spousta věcí, které by nás mohli i spojovat, ale jak to tak bývá bylo to nakonec trochu jinak. Po setkání a letmém podání ruky jsme se posadil a celé odpoledne bylo takové uvolněné, příjemně jsme se bavili, sem tam nějaký vtípek pro odlehčení a nervozita byla pryč. Denisa byla milým a příjemným společníkem a já byl jen rád, že jsem sám nemusel zdlouhavě vymýšlet něco zajímavého a šlo to tak nějak samo.
Asi po třech hodinách, kdy jsme ke kávě připojili a krátkou procházku, byl hezký den, kolem osmé hodiny slunko už bylo nízko a vytvářelo kolem sebe takovou oranžovou auru, že v korunách stromů vypadalo, jako rozžhavená koule co nevidět prostoupivší vším, co shořet se nechá.
Po návratu domů jsem se cítil trochu rozpolcen, bylo mi s tou dívkou celkem příjemně a myslím že i ona se tak cítila v mé společnosti, ale přesto tam určitá odtažitost byla, vlastně jsme si dali jen lehký polibek na tvář při rozloučení. Ne že bych čekal, že dnes na první schůzce se hned skočí do postele, i když dnes je jiná doba, než třeba v dobách první republiky, kdy úcta a pokora byla na první místě a nežilo se tak rychle a splašeně, jak dnes to svět kolem vytváří.
A tak jsem doma přemýšlel a přemýšlel, a uplynul den, druhý, třetí a nic se nedělo, žádná odezva, žádná sms prostě nic, a tak jsem si říkal, že jsem stejně asi nezapůsobil a tak je to pasé, a plynul další den a týden a druhý týden, já v tom svém stereotypu, práce, domov, občas nějaký sport, občas s někým posedět.
Až v pátek zazvonil telefon, zvednu ho aniž se podívám na číslo a říká:
„Prosím“.
V telefonu se ozve:“Tady Denisa“.
Nevěděl jsem co říci, jestli mít radost, nebo to brát tak nějak neutrálně, ale snažil jsem se předstírat jako bych hovořil s paní domácí, když potřebovala opravit odpad.
A tak jsem poslouchal ty slova a nakonec jsem dostal pozvání k ní na večeři.
Proč? Ptám se sám sebe, vždyť se tak dlouho neozvala, a najednou si vzpomene. Ale přesto jsem to přijmul, co mě k tomu vedlo nevím, asi taková ta utkvělá představa, že nemohu být tak snadno odmítnut, a přehlížen, jsem přece pan dokonalý, který umí zaujmout, no to jsou sice jen bludy, ale dobré ne…
Tak jsem se připravil na smluvenou hodinu, v ruce láhev vína, na sobě litr kolínské a vyrazil jsem do víru města, teda spíše do víru nepoznaného. Zazvonil jsem a čekám, ozve se bzučák dveří a já do čtvrtého patra jdu raději po schodech, abych se ještě vydýchal, a trochu si to v hlavě utřídil a lehce zaklepu na dveře. Otevře mi krásná dívka v modrých, středně dlouhých šatech.
Posadil jsem se na pohovku a přemýšlím, zda vůbec mluvit o tom, proč se tak dlouho neozvala, jenže všechna slova, všechny připravené fráze se mi tak nějak vykouřily z hlavy. No raději se teda zatím budu věnovat chlebíčku, který je na stole připraven.
A dívám se jak její bosé nohy proplouvají po koberci, a přitom se mě tak trochu vyptává, abych jí zatím vyprávěl něco o sobě, než připraví něco k jídlu. Tak jsem mluvil o rodině, o tom, když jsem byl malý a co mě bavilo, co jsem rád dělal, ona zatím z kuchyně vždy jukla a doplnila nějaká slova a tak to šlo chvilku. Posléze donesla dva talíře na kterém byl plátek masa obložen zeleninou a s vařeným bramborem. No bylo to dobré, jen sice trochu málo slané, ale tak ani jsem neměl skoro odvahu požádat o sůl.
Při otevřené láhvi vína a zapálené svíci se jazyk trochu rozvázal, a trochu se atmosféra uvolnila, což jsem trochu i potřeboval a svedl konverzaci na minulé vztahy, ale to nebylo úplně nejlepší. Protože to hned raději zamluvila tím, jak mi chutnalo jídlo.
Posadila se vedle mě, a do té, trochu trapné odmlky pověděla, že jsem se jí už tehdy líbil, a jak je ráda že jsem dnes s ní. Posadila se vedle mě, prsty projela v mých vlasech, a konečky prstů se dotkla rtů, naklonila se a políbila. Takový pocit jsem snad ještě nezažil, bylo v tom cosi vzrušujícího, ale i tajemného, když jsem políbení opětoval, najednou zmizelo vše, co by člověka mohlo trápit. Dlaní jsem ji pohladil po krku a pomaličku se dostával po šíji níže, ale zastavila mě: „Počkej.“
Zvedla se, zastavila se kousek dále, na boku si rozepnula šaty, které jí sklouzly ke kotníkům. Díval jsem se na její bílé tělo v krajkovém spodním prádle a uposlechnu její gesto, abych šel k ní. Jsem překvapen. Že sama od sebe aniž by mě nějak moc znala převzala iniciativu, ale přiblížil jsem se k ní. Políbím jí na její rty s příchutí malin, a dotknu se její sametové kůže a touha se nedá už zastavit, klesáme v objetí k zemi, a těla se dotýkají a mění se v jedno. Její srdce buší jak o závod, jako zvon nad noční krajinou, a já vnímám každý nádech, každé nabrání našeho společného vzduchu vzrušení, něhy a poznávání. Všechno prostupuje naší duší, srdcem a mozkem, až do morku kostí, když chvějící se těla prožívá slast z něžného milování, kdy na chvilku se zastaví čas, a minuta se táhne. Je půlnoc, na posteli leží dívka a spokojeně oddechuje a já ležím vedle ní, hladím její mateřské znaménko na rameni, a vím, že bych nechtěl aby ta chvíle hned tak skončila.
Usnul jsem, ani nevím kdy, probudí mě vůně ranní kávy, a ťukání hrnečků. Otevřu oči a sleduji jak jen zahalena v košili mi přináší kávu se slovy:
„Dobré ráno, kdy se ti stalo že ti žena přinesla kafe do postele?“ a usmála se.
Kolem deváté hodiny se musím rozloučit, a opatrně se ptám jestli se ještě uvidíme.
„Že váháš“ odpověděla a dlouze mě políbila.
Tímto dnem se začal rozvíjet náš vztah, prožívali jsme spolu krásné chvíle, touhy, vášně, ale i byl to člověk, se kterým se dalo povídat o všem, a trvalo jen pár dní, kdy jsem se do Denisky zamiloval, že nebylo cesty zpátky. Ale proč bych se také vracel zpátky, když vím, že to brala stejně jako já, i když mi vlastně nikdy neřekla že mě miluje, a na moje vyznání lásky vždy odpověděla slovy: „Já vím.“
Byla to krásná pohádka, která se jednoho dne měla změnit, a bylo to jedno úplně obyčejné ráno, kdy jsem se probudil po hezké noci a jdu se podívat do zrcadla, jestli se vůbec poznám a můj pohled upoutá hřeben, na kterém je chuchvalec vlasů. Tak si ho prohlížím a nevím co si mám o tom myslet. Denisa stojí za mnou ve dveřích, já ni netušíc.
„Chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“probrala mě její slova.
Otočil jsem se a ptám se: „O čem?“
„Můžeš se na chvilku posadit?“
Tak jsem si sednul a trochu tápal a nechápal souvislosti.
„Víš jak jsme se tenkrát poznali,“připomněla chvíli setkání,“tak jsem měla namířeno na další dávku chemoterapie.“
V tu chvíli mi došlo, její nepřítomný pohled tenkrát, její občasné zmizení a výmluvy, že ji není dobře, že je nastydlá,abych něco nechytil a tak podobně. Bral jsem to vždy tak nějak normálně.
„Vlastně už tehdy jsem věděla, že se moc dopředu dívat nedá, mám raka,“pokusila se o trochu kyselý úsměv.
Nechápal jsem a nezmohl se na slovo.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se.
„Já nevím,“ rozbrečela se.
A vlastně asi nikdo nevěděl, ani já co na to říct a tak jsem mlčel, jen jsem se prsty dotknul její ruky a objal jí. Držela se mě tak pevně, jako bychom se od sebe nemněli už nikdy odlepit.Když přešlo to první emoční zacloumání, odvrátila se, utřela slzy, a v tichosti odešla do koupelny.
Od toho dne bylo vše jiné, z každého našeho setkání jsem měl pocit, jestli není poslední, snažil jsem se jako by podvědomě zachytit každé gesto, každý úsměv, abych si pak mohl říkat, že si jí pamatuji jako krásnou usměvavou ženu, a ne někoho kdo ví, a kdo se trápí.
Tak plynula doba, měl jsem pocit že s tím pocitem umím žít, a že vlastně to je něco hloupého, co nás nemůže rozdělit. Až do okamžiku, kdy jsem zvedl telefon, a chtěl jsem jí zavolat a nic…..
A nic bylo týden, popadl mě takový zvláštní pocit, najednou na nebi vycházel černý měsíc místo zářícího oka do věčnosti, pocit opuštění a spánek v noci neposiloval tak jak by měl.
Trvalo to čtrnáct dní, až jednou, když už jsem chtěl zvonící telefon položit, ozvalo se kdesi z dáli tiché:“Ahoj“.
Okamžitě jsem zpozorněl a jako první jsem se zeptal co se děje.
V telefonu byla jasná odpověď.
„Jsem v nemocnici, víš, trochu se mi přitížilo a tak jsem musela doufám jen na pár dnů do nemocnice, a jestli chceš můžeš se za mnou stavit a vezmi prosím pár věcí, které jsem si zapomněla zabalit.“
Tak jsem si to vyslechl, v hlavě si zapamatoval co vzíti, a zítra odpoledne tam vyrazím. Nevím jestli se těšit nebo bát, ale hlavně že Denisu po pár teda více dnech opět uvidím.
V nemocnici. Už ten pocit, od dětství utkvělá představa, že páni a paní v bílých pláštích nejsou zrovna tím ideálním na trávení dopoledne a už vůbec ne více dnů. Trochu zvláštní pocit, když vystupuji z výtahu ve třetím patře, a u okénka se ptám, kde najdu mnou hledanou dívku.
První pohled mě trošku zaskočil, bledá tvář, postava hubená a řeklo by se štíhlejší než obvykle. Pokusila se o umělý úsměve a s pozdravem a trochu nesmělou pusou, jako by to byla naše první mě uvítala a s tím že mě ráda visí jsme se posadili na chodbě. Byl to takový nenucený rozhovor, vlastně jen o tom „jak se máš“ a „co nového“ a tak podobné věci a záměrně jsme se vyhýbali tomu pravému důvodu proč jsme na tom místě. Na každou mou otázku s tím spojené byla jednoduchá odpověď.
¨“Bylo mi trochu špatně víš, tak jsem tu na pozorování“.
No nevím proč, ale jejím sklopeným očím se moc věřit nedalo. A tak jsem zatím netrápil Denisu věčnýma otázkama, a raději jsem se jí snažil trochu povznést a náladu vylepšit. Přece jen toto prostředí působí na člověka trochu depresivně. Asi po hodině jsem se rozloučil, že teda musím jít, ale místo k domovu jsem zamířil k primáři. Já vím, nemá se to, a vlastně by mi do toho nic být nemuselo, ale přece jen jsem měl už pár dní těžké spaní, a tak vlastně z jakési sobeckosti pro svůj vlastní klid jsem tam zašel.
Primář mě docela až nečekaně přijal, a i když já sám vím, že nemám moc práva se ptát na zdravotní stav někoho ku mě cizího a ne rodinného příslušníka, tak přesto se mnou promluvil.
„Já vím, kdo jste, Denisa o Vás často mluví“ řekl a pokračoval,“a proto s Vámi budu mluvit na rovinu, i když bych asi nemusel.
Její zdravotní stav za poslední rok znáte?“
Přikývl jsem.
¨“Tak došlo k celkem rapidnímu zhoršení a prorůstání metastáz tak, že je problém už to vůbec pozastavit. Tak není to příjemné, ale bohužel už moc času nezbývá.“
„Jak nezbývá?“, zeptal jsem se.
„Tak měsíc, možná o trochu více.“
Pochopil jsem, ale co dál, jak se chovat, přece při každé návštěvě se nemohu hroutit.
„Ale prosím Vás, neříkejte jí to, uděláte tím dobře jak pro ní, tak pro sebe, chovejte se jako by měla třeba rýmu.“
No to jsem si nedokázal moc představit, ale slíbil jsem to a ani nevím jak jsem se ocitl před nemocnicích, bylo vše jako ve snách.
Čtyřicet dní a čtyřicet nocí táhnoucí se jako staletí. A přitom se dívat jek tělo a duše chřadne a pomaličku vyprchává síla a přitom dělat jako že se vlastně nic neděje a druhý den se půjde z nemocnice domů. A přitom každý den stejný, jídlo z nemocniční kuchyně, k tomu dávka morfinu, protože bolest už asi byla taková že s lékem to je alespoň o trochu lepší. Vlastně si říkám proč se ten lék takto jmenuje. Že by po Bohu spánku? No tak svým způsobem to sedí, jenže z toho spánku se asi není moc možnost probudit. Takže tady nepomůže už žádné modlení k jakémukoli Bohu. Jen se posadit vedle pelesti, držet dívku za ruku a mluvit o nesmyslech, které stejně nikoho nezajímají a po vyřčení se zapomenou.
Pohled do očí, propadající se hlouběji a hlouběji, jako by zavřené byly a přitom se dívají dál než mé oči dohlédnou.
Nač v životě spěcháme, házíme si klacky pod nohy, míříme někam kde si myslíme že je cíl, a přitom to je začátek něčeho dalšího, dalších zážitků a dalších světů.
A tak sedím u postele a mlčím, dívám se na spící dívku, v tuhle chvíli bezbolestně oddechující a vidím primáře jak na mě pokynul. Jdu potichu za ním, abych Denisku nevzbudil a čekám ortel nad vším tím, nad utrpením, bolesti a poznáním lásky, která mnou prochází více než kdy jindy.
„Budeme muset vysadit léky proti bolesti, už je to pro ní samotnou neúnosné.“
„A co pak“,ptám se.
„Pak,“ odmlčí se na pár vteřin.
Pochopil jsem.
„Za jak dlouho?“
„No bude to trvat asi dva dny, tak jen na Vás záleží, zda zvládnete být u toho, či ne, ale mojí povinností Vám to bylo oznámit.“
„Já nevím, ale myslím že jí to dlužím, za ten celý krásný rok.“ A rozhodl jsem se že při poslední cestě na rozcestí nezahnu jinam.
Den D nebo den S jako smrt a já nevím, kolena se mi klepou, sedím u postele, držím Denisu za ruku, ztěžka dýchá a:
„Jsem šťastná,“ párkrát se zhluboka nadechla oči se zaleskly „jsem šťastná za poslední rok, byl krásný. Vím, že brzo uvidím svou babičku a budu se dívat na svět, na Tebe z jiného místa než bych chtěla. Ale nechci plýtvat slzou pro smutek, ale pro radost. Pro radost že jsem tu mohla být, sice krátce ale mohla být. Dal si mi strašně moc, poslední rok skryté bolesti jsem cítila více lásku, než bolest uvnitř mě. Vzpomínky zůstanou jak Tobě tak i mě, a snad všem kolem nás. Nezapomeň že dar života je krásný, ale i smrt Ti ukáže, že život je krásný, i když si na dně. Nebreč, vždyť vidíš že já se usmívám.“
Nadechl jsem se a….
„Neříkej nic, zarazila mě, jen mě drž.“
Poslechl jsem, držel jsem její dlaň ve své….

Oči se zavřou a svět černá, poslední jiskérka svíčky pohasla a moje radost a naděje životní s ní. Poslední pohlazení po tváři, na rozloučenou modlitba a zrak míří k nebi, kde má už teď své místo a srdce krvácí. Krev která jím protéká není jen moje, bije pro člověka, který i když mizí a ve vzpomínkách zůstává, přec jest na blízku. Bojím se jí dotknout ve snech, aby se nerozplynula, aby její duše neunikla až tam, kam bych nedosáhl. A tak se jen dívám. Neumluvím. Jen se dívám.
Je zvláštní co po člověku zůstane, igelitová taška a hrst popela, vzpomínky a minulost, která zmizela v přítomnosti. Pár šednoucích fotek, týden smutku, a pak se lidé tváří, že to že nás je tady o jednoho méně je vlastně normální a nikdy to nebylo jinak. A tak chodím a před náhrobní kámen zapaluji svíčku a květinku položím a přečtu si na něm má slova.

Jsi moje růže,
Které vítr otrhal trny,
Jsi moje moře,
A já chráním Tvé vlny,
Na věčnou památku co více mohu říct,
Snad jen to, že miluji Tě čím dál víc.

Publikoval(a): Second Aangel, 1.11.2013