Anotace: Pro Snappyho. Byl jsi pro mě to, čemu se říká láska...

Pamatuji si na dobu, kdy jsem si každý večer, dokud jsem neusnula, povídala se svým plyšákem. To chlupaté cosi, co se zoufale tvářilo jako kůň, nebylo ani zdaleka tak krásné jako Ty, nemělo Tvé nádherné modré oči, bezchybnou duši ani velké, zlaté srdce. Ale já přesto věřila, že je jakýmsi převtělením Tebe. Připadala jsem si s ním jako s Tebou.
Ale duše toho plyšáka zemřela ve stejný den, ve který jsi nás opustil Ty. Ten mrazivý večer, kdy jsem bez hnutí stála na tom dvoře, přihlížela Tvému utrpení a se slzami v očích doufala, že to zvládneš. Víc než kdy jindy jsem chtěla věřit ve Tvou sílu a vůli žít, té, kterou jsi nám dával tak často na odiv.
Ale nezvládl jsi to. Umřel jsi daleko ode všech lidí, které jsi znal a kteří tě milovali. Kteří slíbili, že s Tebou budou až do poslední chvíle.
Ale nemohli. Já nemohla. Byla jsem jen jedna z těch dvanácti dětí, kteří se zaťatými pěstmi čekali, jak to celé dopadne. Dobrá polovina přitom ani nevěděla, co s Tebou je, kam Tě odvezli ani to, že už se nemusíš vrátit. Ale já to věděla a ta nejistota mě ubíjela. A když jsem pak z úst jednoho člověka uslyšela slovo konec, bylo mi jasné, že se jedná o Tebe. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si, že jsi silný, mladý kůň a že to zvládneš, že bys to všechno, co Tě ještě mohlo potkat, nezahodil.
Vím, že jsi neměl na výběr a že ta trýzeň byla příliš vysoká. Že ne každá bolest se dá snést a smrt v tom případě znamená vysvobození. Vím to a nikomu nezazlívám, že tě všeho toho utrpení zbavili.
Ale přesto si přeji, aby jsi tu s námi byl pořád. Jsou chvíle, kdy si nepřeji nic jiného, než to, abych Tě mohla znovu pohladit, zabořit prsty do Tvé hřívy, políbit Tě na měkký růžový nos...
Nikdo neví, čím jsem si ten zbytek jarních prázdnin procházela. Jak moc usilovně jsem tu bolest, smutek a stesk po Tobě dusila uvnitř sebe. Náhradu jsem našla v očích jedné úžasné klisny, kterou mám opravdu moc ráda a bez které by všechno zřejmě nemělo tak hladký průběh. Ale i když s ní cítím opravdové spojení, myslím, že nikdy nenaplní tu díru, která mi v srdci zbyla po Tobě. Protože Ty jsi vždycky byl Můj Jediný.
A vždycky budeš.
Někdy, když zhasnu světlo, mám podvědomý dojem, že stále svítí. Ty jsi podvědomí Ranče. Jako duch, také tu nejsi. Ale stále přežíváš, s to v srdcích těch, kteří Tě znali a kteří Tě milovali. Nikdo na Tebe nikdy nezapomene, na tvé andělsky modré oči, které byly dokonalou ironií toho, jak divoký a svéhlavý jsi dokázal někdy být. Neuplyne den, abych si na Tebe nevzpomněla a myslím, že takových lidí je mnohem, mnohem víc.
Tohle je mé rozloučení s Tebou, protože předtím jsem k tomu nedostala příležitost.
Děkuji Ti za všechny ty chvíle strávené s Tebou. Doufám, že se tam nahoře máš dobře.
Miluji Tě, Snappy...

Publikoval(a): ArtiiS, 7.11.2013