Básničky, Poezie, Verše

v

Besedníci

Besedníci

Taren Povídky » Fantasy

Anotace: O tom, co je důležité. Pro vnímavé čtenáře.

Předmluva:
Věříte na duchy?Já až do nedávné doby nevěřil. Jsou však v našem okolí místa i časy v nichž je možné témeř cokoli. Záleží jen a jen na nás a paní Náhodě, abychom byli svědky oněch neuvěřitelných zjevení.


Nejsem strašpytel ani hrdina bez bázně a hany. Večerní procházka kolem hřbitovní zdi za níž v mrtvém tichu občas praskne větvička, či probleskne světélko mezi hroby, nepatří k mým oblíbeným toulkám.Leč náhoda tomu chtěla, abych se , už ani nevím vlastně proč, ocitl jednoho pozdního večera v těsné blízkosti malého hřbitůvku , kdesi na Českomoravské vrchovině.
Podvečerní šero na počátku mé procházky, nepozorovaně přešlo do černočerné noční tmy. A já tápajíce v naprostém tichu a neprůhledné břečce, narazil na zídku, podle níž vedla cestička , jakoby náhodou zrovínka tím směrem kudy jsem chtěl dojít k nedalekému městečku.
Divný pocit stísněnosti mne nutil ke stále pomalejšímu a tichému posunování vpřed. Zkrátka v žádném případě to nebyli rázné a odhodlané kroky nočního chodce.Při svém tichounkém šátrání jsem náhle zaslechl hovor.Docela zřetelný a jasný hovor , přicházející z druhé strany zídky.Oddechl jsem si v domění, že se jedná o dva místní starousedlíky, opomenuvší stejně tak jako já, rychle přicházející šero.
Naklonil jsem se tedy přes zídku, abych se zeptal na cestu...a...otázka mi ztuhla na rtech.
Kousek za zídkou na staré , omšelé náhrobní desce, seděli dvě podivné postavy, hovoříce spolu v naprostém klidu jako sousedé na zápraží svého záhumenku.Modrá světélkující záře kol obou postav, zarazila mou otázku rázně do hrdla a já suše polkl, neschopen jakéhokoli dalšího pohybu.Jen jsem stál, třeštil oči do tmy a naslouchal tomu podivnému hovoru na ještě podivnějším místě.

Odposlechnuto:

....měl jste někdy strach o práci, o to , že nebudete mít kde bydlet , co jíst , čím zaplatit nájem, nebo z čeho vůbec žít? Hm....to ne, ne vždycky jsem měl nějakou práci, abych pravdu řekl, nikdy jsem ji nehledal, ona si mě našla sama. Nebylo to pokaždé to pravé ořechové, jestli víte , co tím myslím, ale práce si mě našla opravdu vždycky sama.Na druhou stranu si docela dobře dokážu představit, co je to nemít žádnou práci. Proč myslíte , když jste to nezažil,o tom pochybuji, to asi těžko.Hm... a proč jste tak skálopevně přesvědčen o svojí pravdě? Protože tu vnitřní hrůzu, ten děs a strach , nepříjemné chvění kolem žaludku, neustálé obavy, které vám nedovolí soustředit se na něco jiného , nezná žádný člověk , který to neprožil na vlastní kůži.Jen si tak trochu představuje, cože by to asi mohlo být, nemít práci.Někde v koutku duše však dříme vědomí, že když vyvstane potřeba je kam se obrátit kde vzít kam sáhnout a to vám dává jistotu.Sice ji neustále a plně necítíte , ale pořád tam je , nikdo vám ji nevzal.
Zkušenost, ta vlastní je nepřenosná a nezaměnitelná. Neznám horší období ve svém životě, nežli dobu kdy jsem byl bez práce.Hm....asi máte pravdu kolego, když tak o tom poctivě uvažuji, přemýšlím a snažím se. Nedokáži se do důsledku vcítit do pocitů duše takového člověka ani teď. Tak vidíte. Co vidím?No, že mám pravdu. Pravdu v čem? V pocitu strachu a obav. Ano uznávám , ale já vám tu vaši pravdu neberu,snažím se jen být poctivý k vám i k sobě.To je v pořádku, děkuji , ale tak jsem to nemyslel. A jak tedy? No nejdřív bych se chtěl omlvit....promiňte. Není proč a za co se omlouváte? No , jestli vás tímhle hovorem neobtěžuji. Ne ,ne naopak, když už jsme se tu tak sešli a povídáme si, není to žádné obtěžování. Fakt ne? Ne naprosto, máme času dost a o existenci si také nemusíme dělat žádné starosti. Pravda, pravda už ne. Heleďte, když se tak na vás dívám , vypadáte docela dobře.Vždyť vy taky. No jo - teď, ale byly doby, jó doby byly kdy bylo těžké každé "kdyby".Co to říkáte, jak mám tomuhle zase rozumět, něco si tu brbláte pod fousy. Kam , že si brblám?Á pardon, žádné není vidět , ale přesto nerozumím , co tu říkáte.Říkám, že byly doby bez práce, doby kdy bylo strach z každého "kdyby". Kdybych už zejtra neměl práci, kdybych už nemohl pracovat, kdyby bylo příliš velká zima a tak. Ach tak , no ne tomuhle zase nerozumím. Proč "kdyby bylo zima"? Hm... víte pracoval jsem léta ve stavebnictví a tam je počasí přímo úměrné množství příležitosti k práci. Ano , už rozumím, vy jste v zimě nepracoval? Málo, v zimě pro stavaře a nemusí to být jen zedník , není moc , co dělat.Ten kdo si přes léto navydělá má na zimu smůlu.
Zůstanou mu jenom oči pro pláč , prázdná kapsa , hladové děti a mrzutá manželka.To jste měl? Někdy jo.
Vidíte, já nikdy neměl manželku ani děti.Safra, safra a proč?To vás žádná nechtěla?Copak o to chtěla, ale jen pro ty peníze. A jak jste to poznal? Poznal co? No, že jde po penězích?To se pozná, někdy hned, jindy za čas, ale pozná, když chcete.Vidíte , takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel , je mi vás líto. Ale jděte, to nemusí, žít se dá různě. Vy mě tu nejsřív vykládáte o tom , co je to strach a nouze , kterou já nikdy nepoznal. A najednou z ničeho nic mne začnete litovat. No fakt mi vás je líto, cítím se divně. Já měl děti , ženu, která mě měla ráda i když ne vždycky.Občas jsme si lezli pěkně na nervy , to uznávám a nebyla to vždycky její vina.Na druhou stranu , žít sám bych asi nedokázal. No vidíte , já musel, když to nešlo jinak.
Tomu nevěřím, neříkejte mi, že byste v tom zástupu vdavekchtivých dam , nenašel jednu podle svého gusta?Bohužel ne, nenašel, snad jsem špatně hledal, nebo ne dost dlouho.To je mi vás fakt líto. Ani nemusí , už je to dávno pryč.Dostali jsme se v našem rozhovoru docela na jinou kolej, jak se říká. Vy jste mluvil o nezaměstnanosti , dobách bez práce , existenčních potížích a tak.Pravda , pravda, jen si na tu dobu vzpomenu a naskočí mi husí kůže. Moment , ukažte kde , já žádnou nevidím?To máte fuk, to se jen tak říká když je vám něco moc nepříjemný.Ach tak, chápu. Ten pocit znám, zježí se vám všechen porost na těle, včetně vlasů, pokud nějaké máte, che, che.Jenže jsem nevěděl , jak se tomu říká. Je to velmi nepříjemné, že. Tak - ale dneska je to už stejně fuk. Koukněte začíná svítat, vidíte. Kde, nic nevidím , ale vy se nějak ztrácíte, je skrz vás vidět. Fakt, no vždyť vy taky nejste takovej jako o půlnoci. Půjdem na kutě než kohout dvakrát zakokrhá, pojďte.
Huááá, zívl zeširoka první besedník. Máte pravdu, začínají se mi klížit oči. Neříkejte, opravdu a kde, vždyť ty také nemáte. Ále, to se přeci taky jen tak říká když je člověk unavený a spal by jako kotě. Člověk možná, my jsme duchové. Jo , to jsme a to vadí když se mi chce tak jdu. Odpověděl první duch sedící rozkročmo na náhrobním kameni starého hřbitova.
Slastně protáhl své stále průsvitnější tělo a tiše bez pozdravu vklouzl do starobylé , leč bohatě zdobené hrobky se spoustou drahých, trochu vybledlých věnců.
Svíčky na jeho desce, zdobené zlatými ornamenty však nesvítily, nebyl nikdo kdo by je přišel zapálit.Druhý besedník osaměl. Chvilku ještě pohlížel směrem k východu kde tušil přicházející jitro. Nečeš také dlouze , slastně zívl a zvolna , unaveně zmizel ve staré rakvi,přikryté prostým bezejmeným náhrobkem s kyticí čerstvých vlčích máků.Drobné kapky ranní rosy , jež se zvolna tvořily na jejích květech. Matně odrážely světlo útlé kostelní svíčky , sarostlivě posazené do lahve od okurek.

Nezvyklý rozhovor skončil a já si náhle uvědomil nepříjemné mravenčení v levé noze i skutečnost, že celou dobu stojím jen na jedné.Pravá noha mi ztuhla v nákroku při spatření toho neuvěřitelného výjevu, jež se přede mnou odehrál. Ztěžka jsem došlápl s pocitem , že levou už asi nemám. A tiše , zvolna vykročil podél zdi k městečku, které se pomalu a nenápadně začalo rýsovat v bledém, nadcházejícím úsvitu.
Zmatené myšlenky, divoce vířící mou myslí vyústili v jediný , pro mne v tu chvíli "logický závěr". Čas, ten marnotratník se na okamžik zastavil a já se ocitl v jiném světě , v jiné dimezi.Nedokázal jsem se soustředit a utřídit , zařadit to , čeho jsem byl svědkem, co jsem na vlastní oči viděl.....a viděl jsem to skutečně?Přihlásilo se okamžitě mé skeptické já.
Nevím, možná jsem si po dlouhé procházce na chvilku odpočinul a zdřímnul a staré hřbitovní zdi. Vše se mi jen zdálo.

Fantazie je opravdu podivuhodná věc.....

Hlasy

Přou se , radí, smlouvají
s životem se hádají.
Poslouchám je potají,
o čem pak si říkají.

Takhle v noci o půlnoci,
tiše si tu šeptají.
Publikoval(a): Taren, 2.3.2014
Přečteno (134x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: koiška, děda včela

Spodek

Stránka generována 24.5.2024 18:35
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti