Anotace: Nikdy na tebe nezapomenu <3

Nastala noc před mým propušťením z nemocnice, potřebovala jsem se na to všechno co mě čeká připravit, už dva měsíce jsem tam byla a bylo to víc než těžké bylo to připravování plné bolesti, představ a hodně špatných myšlenek :'( Před příjezdem do nemocnice, než se stala ta hrozná věc co mě tam dostala, jsem žila jako plaché hlídané zvíře v kleci jen aby mu ta stvůra neublížila, čtyři roky jsem nemyslela na nic jiného než na to kdy už to všechno skončí a kdy budu volná, kdy už přestanu trpět, kdy už nebudu se muset bát že nastane den kdy mnou projdou jen samé bolestivé rány, procházela jsem živoucím peklem do teď mám takovéto pocity, snad by jsi mě pochopil ale nechtěla jsem ze sebe dělat blázna :( ///// Pomalu padá soumrak a já jsem sama.Přichází... A ten zneklidňující
pocit ho doprovází jako věrný přítel.
Je to On. Už zase vidím tu štíhlou
vysokou postavu zahalenou do dlouhého šedého pláště, jak tiše
přichází. Dokonce i ptáci přestali
zpívat, vítr přestal vát a i listí
na stromech utichlo. A svět se
skoro zastavil, jakoby někdo podržel
čas. Přistoupil ke mě. Koukáme si
vzájemně do očí, oba mlčíme. Jen
to deprimující ticho promlouvá
za nás. Ty jeho zelené oči jako by mě
chtěly přímo pohltit do sebe. A ten
jeho ubíjející pohled se ani nedá
popsat. Ráda bych uhnula
pohledem, ale nemůžu. Jeho oči jakoby mě
hypnotizovaly. Přitahují můj pohled jako magnet. Je v tom určitě nějaká nelidská síla, myslím si, ale nedávám na sobě nic znát. Cítím jeho slabý dech. Je příliš blízko na to, abych jej nevnímala Nejraději bych utekla před jeho posměšným a tolik nesnesitelným
úsměvem, jenže to nejde. Najednou mi docházejí síly a jakoby mi někdo nohy zalil do vosku. Já nemůžu utéct. Jsem tak bezmocná, říkám si tiše a jen ozvěna tiše zašumí v mé hlavě. Já se mu vlastně nijak nemůžu bránit. Má mě teď ve své moci. Je silnější než já. Jsem v pasti,
ze které není úniku. Propadám mu do
jeho moci. Už mu jakoby patřím. Je to šílené, chce se mi
vykřiknout. Jenže to On je šílenec. Je tím přímo posedlý. Ano, to je
přesně On. A to si ještě tak hrdě říká
Strach... Kdykoli jsem mu chtěla
utéct, běžel za mnou. Když se otočím, stojí tam. Schovám se, ale On si mě
vždy najde, i v té nejlepší skrýši. Pozoruje mě. Je se mnou na každém
kroku. On je jako stín, pořád stojí tiše za mnou, nepotřebuje se mnou mluvit,
avšak všechno o mě ví. To ticho mluví
za vše. Vždy v nečekané chvíli mě
vyděsí. Pronásleduje mě jako
nějaké zvíře. Jako predátor, který žene
svou oběť savanou. A v nečekané
chvíli na mě skočí, přepadne mě. Jsem
s ním jako v kleci, ke které nikdy
ani neexistoval klíč. Připadám si
jako bych byla svázaná železnými lany.
Ovšem bez jakékoli naděje, že mě
někdo rozváže. Nedá se to
vydržet! Chtěla bych křičet o pomoc, ale
nikdo by mě neposlouchal.
Připadá mi to jako nějaká noční můra.
Jenže každý se probudí i z toho
nejhoršího snu. Probudí se, otevře
oči, setře si pot z čela a pomyslí
si, že všechno byl jen sen. Ale
ne. Toto není jen sen! To je
realita. Až moc krutá realita, řekla bych.
Ale kdo by mě tu poslouchal?
Nikdo, jen On. A o to vážně nestojím.
Jeho jméno nechci ani vyslovit. Vím,
že je tu teď se mnou, a že se mi
posmívá. Slyším ten jeho skřípající smích.
Skřípe mi v uších, nedá se tomu
vyhnout. Pořád a pořád jej slyším
jako ozvěnu. Jako by chtěl
pobouřit mou mysl. Nebuď tak
hloupá, postav se mu! opakuji si
stále znovu a znovu. Ale nějak
se mi nedostává odvahy, abych se
postavila takovému nepříteli. Je
to, jako kdybych šla do předem
prohrané války.
Vždyť je to můj nepřítel, ale i
přesto mě zná lépe než-li moji
přátelé. Je to zloděj mého
klidného spánku. Vzal mi pohodu duše,
klidné svědomí, celkovou psychickou
vyrovnanost, i TEBE!. Ale co mi oplátku
dal? Jen stísněný názor na svět,třesoucí
se ruce, nervozitu, vyděšený pohled v očích, černé myšlenky a špatné svědomí? To mi za to opravdu nestálo. Čím jsem si to jen zasloužila, ptám se ho. Jenže On mi neodpovídá. Jen listí v korunách
něco tiše zašumí nade mnou.'Vzhlédnu k jejích korunám a"přemýšlím o tom, co si asi myslí. Má fantazie se teď pohybuje ve vyšších sférách. Jsem tak blízko těm velikánům, jen natáhnu ruce a dotknu se jejich krásných kmenů. Vyzařuje z nich
jistá energie a já mám tu čest ji
přijmout, co hrdlo ráčí... Jak já jsem dětinská, myslím si, takto
přemýšlet o stromech. Jsem hlavou
někde v korunách těchto velikánů a
nevnímám realitu... Ale ono je to
tak krásný a uklidňující pocit, na
chvíli jen zapomenout na ten
svět dole, a vzlétnout do korun
těchto staletých dubů. Je to něco víc,
připadám si najednou tak volná. Jsem
svobodná jako nikdy předtím Jenže pak se stává něco, co se snad ani nikdy stát nemělo. Padám dolů,moje tělo zachvátil ten deprimující pocit. Má osobnost se zase vrací do všedního světa. Dole mě někdo čeká. Je to samozřejmě On, Ne ty :'(
Stojí nade mnou a směje se mojí
naivitě. Už se ho bojím. Straním se
samoty, protože vím, že jsem na něj
sama. Nic nezmůžu a nikdo mi nepomůže,
abych se jej zbavila. Bojím se temných
zákoutí, protože i tam se skrývá On.
Právě tam mě čeká, aby mě mohl
opět vyděsit. Nechodím do tajemných
a prázdných uliček, neboť to je
to správné místo, odkud na mě může
zaútočit. Obávám se noci, protože
právě On vstává a probouzí se
k plnému životu, když já usínám. Ve
spánku, té sladké mdlobě, se
nemůžu už vůbec bránit. Mám strach ze
tmy, protože ve tmě jen neuvidím
přicházet, nebudu vnímat jeho
pohyby a nebudu moci reagovat.
Vyhýbám se cizím lidem i zvířatům,
protože se kdykoli může
převtělit, a já jen nepoznám mezi davem lidí. Nesnáším ticho, protože pak jen
slyším jen skřípající smích, jak
skuhrá v mé mysli. Nerada usínám, jelikož
pak se mi do snů vkrade On a udělá
mi i z toho nesladšího snu noční
můru. Ale nejvíc se bojím ho! Tolik se
ho bojím, nemůžu kvůli němu normálně
myslet ani s klidem žít, snažím se myslet jen na to světlé, jen na tebe nejde to nemůžu anispát. ///// I s takovymi problemi by jsi me chtel? Protoze ja si pripadam uz jako blazen a bez tebe jeste vetsi :'(
nikdy jsem nikoho nemilovala a milovat jsem nechtěla, protože ten silný cit ubliží člověku vic než cokoli jiného, ale já se zamilovala!! Do Tebe!! Bolí mě to, to že se bojim být milovanou, šťastnou a veselou, bojím se že by jsi nebyl šťastný a že bych ti jen ubližila tím zlem co v sobě ze svého života mám :( Bojím se že bbych ti ubližovala tím kdyby jsi mě chtěl jen obejmout a ve mě by se vyvolali vzpomínky na mou hrůznou minulost, ublízila jsem ti teď a tak strašně moc mě to mrzí a bolí! Měli jsme být dnes spolu a nikdo by nám ten den nepokazil, já mezitím sedím v Praze na autobusovém nádraží, držím v ruce telefon a nemám ani kousek odvahy ti napsat že za tebou moc chci a chci ti dokázat že jsi mým vším na celeém světě jediným mnou milovaným! NEMŮŽU SEBRAT TU ODVAHU PO TOM CO JSEM TI NAPSALA! Neznám te tolik abych jen malinko tušila jak budeš reagovat kdybych si tě v tvém městě našla :( A tak tu sedím jako tělo bez duše a se zničeným srdcem, slzy mi tečou proudem, Lidi co procházejí nevnímám, auta ani autobusy nevidím, vidím jen sebe a tebe někde hodně daleko ode mne, nevím co dělat!!! Vím že kdyz tu odvahu neseberu tak o tebe přijdu úplně :'(
Jsou to dva dny co to všechno skončilo, mě to přijde jako roky utrap bez tebe, myslím na tebe celé dny i noci které jsou jen plné smutku a slz, myslím na tebe neustále, tak strašně moc mi chybí tvé zprávy na dobré rano i dobrou noc :'( :'( Poprvé jsem poznala co je to prijit o vše, o vše na cem mi nejvíce záleželo a to v jeden den!
Bez tebe jsem jako duše bez tváře, nic nevidím a nikoho nevnímám, bez tebe jsem dopis bez adresy, bloudím a bloudím. jsem navždy ztracena! Bez tebe já vadnu
jsem růže s uťatými kořeny! bez tebe brázdím po svém moři jsem zoufalá jako bludný Holanďan! Bez tebe praskám na
slunci, jsem jen mýdlová bublina! jsem jako sněhová vločka a taju na rukou cizích lidí :(

PROMIŇ MI TO, NECHTĚLA JSEM TO TAK!! ANI JSEM NECHTĚLA TI UBLIZIT A SEBRAT TVÉ CITY ANI SRDCE!! Bolí to!
Jsi můj rytíř a stále jím budeš dokud mé srdce bude bít, ať jsi kde jsi, stále je tvé a vždy bude protoze jsem nikdy k nikomu necitila to co k tobe!

Publikoval(a): MájkaPaštika, 11.5.2014