Anotace: Zatím jen krátká ukázka. Zajímalo by někoho pokračování?

Jako ve zpomaleném filmu pozoruju svoje ruce. Mrtvolně bílé, s oprýskaným červeným lakem na nehtech. Snažím se zachytit bílé vlákno visící odnikud. Vlaje ze strany na stranu jako v přímořském vánku a já cítím, jak mi jemně zdvihá vlasy nad polštář.

Tělo mě brní od hlavy až k patě. Podobný pocit jsem naposledy měla na masážním křesle v jednom zapadlém kadeřnictví ve městě Broken Arrow. Neviditelná čepice se mi na mozku stále více scvrkává. Takovéto mravenčení, které mívám v počátečních stádiích deprese.
Začalo to nenápadným šuměním palců u nohou, teď už mnou ale probíjí silné otřesy. Je to děsivé, a přitom tak vzrušující a plné očekávání.
Usilovně se soustředím na to, abych se nevrátila zpátky.

„Nepřemýšlej! Hlavně na nic nemysli!“

Až do této chvíle jsem netušila, jak moc těžké je zachovat si čistou hlavu a dívat se do tmy. V tomto momentě spíš na tu zářivou nit, která se stále přibližuje ke konečkům mých prstů.
Sápu se po ní jako žíznivé batole po lahvi s mlékem. Už jen kousek!
Vzápětí mě cosi šimrá na špičce ukazováčku pravé ruky. Mám tě! Teď už mi neunikneš!

Obtáčím šňůrku kolem dokola, až když je téměř u dlaně, obkroužím ji celou rukou a silně zatáhnu. Hlava se odlepí od polštáře a konečky vlasů jakoby zametaly terasu obsypanou pískem.

Publikoval(a): cécile, 15.8.2014