Anotace: Letos uplynulo sto let od zahájení 1.světové války.Protože už nežijí pamětníci té doby, píšu o 2. světové válce,jejíž konec si po sedmdesáti letech připomeneme na jaře.

Partyzánské boje na Vysočině, ústup německých vojsk z Moravy a Slovenska na západ do Čech, postup Rudé armády, to jsou události zapsané do dějin. Ostřelování vlaků, vypouštění paliva, poškozování železniční tratě partyzány, i to jsou jevy zachycené místními kronikami. A přece je ještě nesčetná řada drobných skutků našeho odboje, o kterých se neví a nemluví,ačkoliv vycházely z obyčejných lidí a byly základem,z něhož vyrůstaly větší a velké činy vedoucí k našemu osvobození. O těchto drobnostech jsem si dovolil napsat několik řádků.
Mládež ročníku 1924 byla "vyvolena" na práci do Říše do Německa, aby pomáhala ve výrobě zbraní a válečného materiálu nebo umožnila uvolnění lidí z této výroby a nastoupila na jejich místa. Z Malé Losenice měla odjet dvě
děvčata, avšak den před odjezdem byla postižena zvláštními
nehodami. Jedna si při koupání opařila nohu, druhá utrpěla
úraz nohy s následným těžkým kulháním. Tehdy existovalo nařízení, že každé úmyslné sebepoškození se musí ihned hlásit a lékař, který by tak neučinil, se vydával riziku trestního stíhání. Právě tak ale bylo nutné zdůvodnit, proč na práci do Říše nelze odjet.
Byl to jistě odvážný čin obou dívek. Opaření nohy je velmi bolestivé a může zanechat trvalé následky.I druhé poranění
nohy vypadalo ošklivě. Bylo jasné, že raději než by odjely
do Říše, riskovaly zdraví a samy si to způsobily nebo nechaly způsobit. Jak napsat lékařskou zprávu, jak to vyřešit, jak pomoci a neublížit? Gestapo mělo oči všude a metody vyšetřování bývaly nelidské a drastické.
U lékaře se vedla řeč asi takto: "To ses chtěla koupat před odjezdem, abys byla čistá na cestu a v roztržitosti jsi šlápla do horké vody nebo sis ji omylem vylila na sebe
z hrnce?" Dívka byla vnímavá a pochopila správně, po jaké
cestičce se dojde k vyváznutí. Hned přisvědčila. "Ano, tak
to bylo". "Ale teď řekni sama, jak to přesně bylo, musíme to zaprotokolovat a pak už nejde změnit ani slovo." Dívka
dopodrobna pohádkově vše vysvětlila, noha ošetřena,zapsáno
a ponechána v léčení, cesty do Říše neschopna.
A u té druhé to probíhalo podobně: "Prosím tě, ty máš nohu
oteklou a celou modrou, to musela být síla, jako kdyby tě
kopla kráva. Máte krávu?" Nesmělé: "Ano." "Tak to ses asi s ní byla rozloučit a šlápla ti na nohu. Asi se o ní dobře
staráš, že tě ani nechtěla pustit. Jakpak se jmenuje vaše kráva?" Už trochu odvážněji:"Stračena." I toto děvče postřehlo, co má říkat a všechno přesně a důvěryhodně uvedlo do záznamu. Ani později žádná z nich nápovědu neprozradila a výpověď nezměnila. Ani jejich rodina je neshodila. První vylila na nohu vařící vodu matka, druhé
pustil na nohu špalek na dříví její otec.
Němci při čtení záznamů z toho měli naštěstí srandu, asi si představovali, jak objímala krávě krk tak vehementně,
až na ní dupla. A druhá chtěla jet do Říše řádně umytá a
v slzách klopýtla a převrhla na sebe hrnec horké vody.
Z trestů nic nebylo a děvčata mohla zůstat doma. Snad je
to obdoba 1. světové války, jak ji známe ze Švejka. Simulace, postřelení, údery na tužku v uchu a podobné sebepoškozování. Ale ne vždycky byly nápovědy k něčemu dobré. Naopak někteří mohli uškodit tomu,kdo chtěl pomoci.
Při odvodech do Říše v Sázavě domlouval náš lékař hubenému
tatíkovi,otci pěti dětí: "Vy jste ke mně chodil na injekce se žaludkem, jestli se nemýlím? Myslím, že musíte
držet dietu." Tatík nepochopil, že přikývnutím by unikl pracovní povinnosti v Říši a řekl: "Kdepak.Já mám žaludek,
že bych mohl hřebíky polykat."Přísedící Němec jen zahrozil
a řekl: "Ich verstehe alles." To bývaly horké chvilky.
Například v Keřkově pracoval muž s protézou nohy. Pracoval
dobře a při odvodu jej potřebovali získat jako odborníka. To už tenkrát brali každou pracovní sílu a zdůvodnili to takto:"Když můžete pracovat tady,můžete pracovat i u nás."
Argument, že jde o invalidního muže a rozhodnutí odporuje
zdravotním předpisům, tehdy nestačil. A vtom tento muž sám
prohlásil:"Myslím,že od nás do Říše mají odjet jen lidé plně zdraví, aby nás tam dobře reprezentovali. Co já s mou
nohou při náletech?" Němcům sice zle blýskalo v očích, ale
rázné vystoupení a prohlášení pomohlo.
Někdy byla nabízená pomoc negována samotnými odvedenci, to je nutno přiznat. Matka se přimlouvala s pláčem za syna.
Lékař rozhodl, že nepojede,protože měl kdysi plicní nález.
Avšak chlapec se přihlásil sám dobrovolně,že pojede a jel.
Ze Škrdlovic jezdila k lékaři Úřadu práce dívčina se zlatými vlasy a těžkým, pomalu se léčícím revmatickým onemocněním. Ač měla jet do Říše, nemohla dobře vládnout
rukama a klouby měla zduřelé. S přemáháním bolesti předváděla, jak klouby rozcvičuje a jak to stále nejde a nejde. Dlouho se léčila, nikam nejela a po osvobození na slavnosti v Chotěboři vyšlo najevo, že vozila z domu, kde bylo ubytováno gestapo, na voze pod jetelem zbraně a střelivo partyzánům. Jak je možné, že si Němci nevšimli,že
vozí krmení do lesa, je úsměvné. Snad v zimě na krmení zvěře, ale v létě? Bylo to odvážné podnikání statečného děvčete, dnes už zdatné matky a možná babičky.
V noci zvonil muž s postřelenou nohou,špatně zavázanou. Opět povinnost hlášení střelného poranění, a to ihned. Muž
téměř nemluvil, přišel sám, ač těžko. Lékař nohu ošetřil a
hovor se vyvíjel následovně:"Vy jste Jan Havlíček z Nížkova, máte číslo domu 38 a jste narozen 1910, jestli se
nemýlím. Máte legitimaci? Je to tak?"..."Ano, je to tak."
"No děkuji, to stačí.To vás kousl pes? Váš nebo sousedův?"
Muž si uložil papíry a bolestivě se usmál:"Sousedův." Pochopil. "Kdybyste to potřeboval převázat,přijďte za dva dny.Jinak tady máte,co je k převazům třeba." Už nepřišel.
Lékař musel počítat i s tím, že mohlo jít o provokatéra. Za několik dní Němci sháněli po ordinacích, nebyl-li někdo
ošetřen se střelnou ranou. Kousnutí psem prošlo bez povšimnutí.Kontrolu Úřadu práce vedl lékař z Prahy,náhodou
spolužák kontrolovaného lékaře.Využil chvilku, kdy si jeho
doprovod,dva Němci,odskočili na záchod.Poradil:"Na adresu, kterou ti tu nechávám, mi pošli zítra doporučeně balík novin asi o stejné váze jako jsou ty záznamy.Podací lístek
si dobře schovej. Spal to všechno hned, jak odjedeme." Splněno. Při prohlídce gestapem byly žádány záznamy o odvodech do Říše. Lékař sdělil,že je poslal na žádost kontrolních orgánů doporučeně na Úřad práce v Praze. Chvíli jakoby hledal, kam ten lístek dal a pak ho šťastně našel a měl potvrzeno, že doklady byly odeslány. V Praze se ovšem nenašly a ztratily se neznámo kam. Pravděpodobně
byly odloženy v podobě novin ad acta.
Před zapálením hangáru na letišti v Přibyslavi, ve kterém bylo třicet větroňů,hledali Němci české důstojníky, kterým
by prý letiště předali. Podle sdělení jednoho z nich šlo však o nastraženou léčku. Vyslaní důstojníci by se nevrátili a hangár by byl stejně vypálen. S ním bylo zničeno také jedenáct Junkersů. Ve Hřištích došlo také
k tragédii, když zde byl našimi četníky zastřelen armádní generál Vojtěch Luža.
Takových událostí v době okupace a odboje bylo mnoho a jistě by bylo dobré aspoň některé drobné činy zaznamenat a
uchovat, pro paměť národa, pro mladou a budoucí generaci.

Publikoval(a): podnebný, 24.11.2014